Kde kvete tráva

Několik příběhů vyobrazujících masakr v Kwangdžu, jednu z temných historických událostí Jižní Koreje z roku 1980. Vzhledem k tomu, že o události a míře její krutosti jsem doposud neslyšela, tak mi to rozšířilo obzory. Musím ale říct, že ač čtení bylo místy náročné, styl psaní mě moc nevtáhl.

„V urbanizované společnosti je všechno propojené. Potřeby každého člověka jsou naplňovány díky dovednostem mnoha dalších. Naše životy jsou propleteny v jediné tkanině. Ale právě spojení, která činí společnost silnou, ji také činí zranitelnou.“ Touto narací začíná film Vlákna (Threads, 1994), který, protože vyobrazuje osudy britského maloměsta v průběhu nukleární války a kompletní rozmotání zmíněné společenské tkaniny, je považován za jeden z nejdepresivnějších filmů. Román Kde kvete tráva jsou Vlákna v knižní podobě s tím rozdílem, že nezobrazuje fiktivní válku, ale skutečnou událost. Stejně jako ve Vláknech i tento román misí dokumentaristiku a narativ a stejně jako ve Vláknech to nejhorší přichází až dlouho po výbuchu a nejsou to zranění na těle, ale na duši. Ale styl Kde kvete tráva překonává zobrazovanou látku v zajímavosti. Autorka láme mnoho vyprávěcích pravidel – za zmínku stojí část využívající posmrtného vypravěče mluvicího v „du“ formě, která nepůsobí trapně. Mimoto ale román vlastně nemá jednotnou dějovou linku, která by se zaměřovala na specifickou postavu, místo toho zobrazuje jednotlivá vlákna společenské tkaniny, procházející trháním, jež je i v knize přirovnáno k černobylské katastrofě. Román Kde kvete tráva je experimentální, ale přesto je čtivý, nepůsobí jako bezúčelná masturbace, ba naopak je extrémně lidský a upřímný. Pro maximální požitek doporučuji čtenářům zjišťovat informace o autorce až po přečtení knihy. Čtenáři se v Kde kvete tráva do rukou dostává dílo, které: 1) překonává světoznámou Vegetariánku. 2) si plně zasluhuje Nobelovu cenu. 3) má tak vysoké kvality, aby bylo v budoucnosti považováno za součást světové klasiky.