Knížka, která mi přinesla mnoho radosti... Jako dětská vyznavačka Pilaře a Huláka, později Petišky a Gravese a ještě pozdější čtenářka antických dramatiků, pokoušející se zvládnout alespoň Homéra a Ovidia (nebudu lhát - maximálně částečně...), jsem si velmi užívala setkání se starými známými, bohy i héróy, a seznamovala se s těmi, kterým jsem zatím nevěnovala pozornost (Bellerofón či Atalanta nejsou jmény neznámými, ale na jejich kompletní příběh jsem zatím nenarazila). Spojení antického patosu a anglického humoru je neodolatelné, navíc Fry má jako herec smysl pro situaci a pro dialog. A rejstřík postav na konci, tedy krátké charakteristiky Olympanů, prvotních bytostí, netvorů a smrtelníků, svědčí o tom, že téma dokonale ovládl - a napomáhá ho zvládnout i nám čtenářům - protože pamatovat si všechna jména, vazby, atributy, rodová zatížení, hrdinské či podlé činy, to je práce na celý život... Škoda jen, že zůstal u vyprávění příběhů bez rozboru jejich přesahu - ale to by kniha měla čtyřnásobný rozsah a kdo ví, třeba by ztratila tu lehkost, která je na ní tak zábavná a přitažlivá. p.s. Napadá mě, že kdyby převyprávěl Ovidiovy Proměny, mohla by to být jízda...

Mám rád řecké báje a hlavně jejich různé interpretace. Na každém hrdinovi je vždy něco bídáckého, a na každém bídákovi lze najít něco hrdinského. Proto Řekové vymysleli dramata, aby nenechali na žádném hrdinovi či bohovi niť suchou a to se mi líbí, protože hlavním soudcem hrdinství je nakonec čtenář, v tomto případě je to autor knihy. Takovouto interpretaci v takové míře biblické příběhy neumožňují.