Hory dávají chléb

Krásné čtení, kniha mě úplně pohltila (a už nepustila) živě vykresleným prostředím, čtivým příběhem, přesvědčivou psychologií postav a skvělými dialogy v krkonošském nářečí. Je překvapivé, že tento nepříliš známý a teprve dodatečně objevený autor měl tak vyzrálý rukopis. Co mě na knize nejvíc fascinovalo, je její dokumentární hodnota s obrovským záběrem (je tu popsána celá řada úplně základních situací tehdejšího způsobu života jak na venkově, tak ve městech, dokonce z Benecka přes celou monarchii až do chorvatské vesnice s hlavní postavou zavítáme...) ve spojení s barvitým a vyloženě napínavým dějem, bohatým na dramata a nečekané zvraty. To vše je zarámované do zlomové doby, kdy ruční práci přebírala tovární výroba, kvetlo pašeráctví a jako "smeršť" se přehnala prusko-rakouská válka. Vše je líčeno jak dospělým, tak i dětským pohledem, a tak se všudypřítomná starost a obavy mísí s radostí a okouzlením. Není to žádná plochá sentimentální idyla, ale ani programové sociálně kritické drama, je to především dokumentární pocta všem generacím našich předků, kteří své životy tak těsně svázali s horami, kde "bída sela a nouze sklízela". Jistě ne náhodou mi to silně připomíná nesrovnatelně známějšího (a o dvě generace staršího) Karla Klostermanna, který podobně silně vypsal své pouto k Šumavě. Ve svém vztahu ke Krkonoším řadím autora bok po boku mého oblíbeného Josefa Šíra a těším se, že si od něj přečtu i román Prokletí pastýřů z Rohu. Tentokrát ale, až zase zavítám do "Kerkonoš", s sebou na cestu.

To je skutečně objev. Syn autora v doslovu píše, že to byl vlastně ztracený rukopis a že při stěhování ho náhodou našel, i když věděl, že jeho otec knihu v průběhu jeho dětství. Takže ano, osudy knih, domů, hor a lidí na nich žijících jsou různé. Ten objev spočívá hlavně v tom, že to je klenot. Ve všech aspektech! Nádherný jazyk, který je archaizující, ale není to póza, je ryzí a upřímný. Není to stylizace, že by si autor "hrál" na staré časy - on je žil. I když sám to napsal v 60. letech 20. století, děj se odehrává o sto let dříve, v době bitvy u Hradce Králové. To by svádělo k rádoby staro-romantizujícímu stylu, ale já mu věřím. Věřím mu, že to vnitřně prožíval, že se mu podařilo vcítit se do mentality a situace svých předků, neboť příběh sestavil z vyprávění jeho babičky a tradovaných událostí. Kdybych měl text stylově přirovnat, tak je to něco mezi Karolinou Světlou, Aloisem Jiráskem a Karlem Klostermanem. A pak je aspekt samotného příběhu. V jeho jednoduchosti se skrývá neuvěřitelná síla, je opravdový, vrostlý do horských strání, lučin, pasek, mezi horské boudy, je to příběh lidí, kteří jsou propojeni autenticky se svým prostředím a nezaznívá tam ani trochu neupřímnosti nebo falše. A těžké zkoušky a velké dilema, které hlavní postava řeší, je zcela uvěřitelné a bylo mi spolu s ním až ouzko, jak tohle vyřešit. Čtenář mu přeje to nejlepší, protože se s životem dovede rvát, a drží mu palce, aby to dobře vyřešil. A poslední aspekt je ten, který zmiňuje např. witiko. Dokumentární hodnota, jak se Gerstnerovi podařilo skrze příběh dostat se do horských chalup k různým rituálům, ať už mimořádným, tak každodenním, do atmosféry přirozeného lidského kontaktu lidí, kteří se spolu léta znají, vzájemně si pomáhají, ctí různé hodnoty, společně se brání různým nepravostem (nejen od pánů z města Jilemnice nebo Jičína, ale i nepoctivým horalům - například zlodějům a pašerákům), prožívají společenství vroucně, prodchnuti vírou, ať už jakoukoliv. Zkrátka tuhle knížku jsem koupil téměř omylem, úplnou náhodou v Krkonošském muzeu KRNAPu ve Vrchlabí (které jako takové doporučuji), a zaujala mě na první pohled. Jsem šťastný, že nás náhoda svedla dohromady, okamžitě ji dávám do své knihovny regionální literatury na jedno z nejčestnějších míst. Jako Šumava má svého Klostermanna, Krkonoše mají svého Gerstnera (Erlebacha). Čirá radost. Malý citát: "Hukot Cedronu (řeka) vzbudil odezvu. Milenec volá po milence v touze po splynutí a milenka spěchá tanečními krůčky a stele mu lože svatební. Jizerka (řeka) přiběhla ze strání pod Zlatým návrším a otevírá Cedronu svou křehkou náruč. Svíjí se rozkoší na poduškách ze skal a z hrubého písku a v milostném roztoužení si pohrává s pruty, s odchlíplými smotky kůry a s křovinami kdesi pod Mísečkami urvanými. A pak dochází ke spojení, krutému a vášnivému a perličky vody a bílá pěna stříkají od zmítajících se vodních proudů. Ubohý Cedron. Netušil, že stejně vášnivě se Jizerka již oddala nesčetným milencům od Kotle, z Lysé hory i z Vrchů od Vítkovic. I s nimi skotačivě vířila v tůních u starého Mlýna v Hutích, mezi balvany pod Babou a v Rokli, kde roztočila vášnivým tokem své krve těžké kolo Janova mlýna, napojila se vodou z křížlických studní, zahučela do lesů v Zákoutí a nyní vstřebala do sebe stejně prudkou mízu Cedronu. A dál spěchá k nížinám, k míru a klidu, k smrti v náručí silnější sestry Jizery. Stane se tak nad Sytovou, aler to dříve ještě musí spláchnouti kal Hrabačova a části Jilemnice, jejíž světla se na zasmála, kdy jsou bloudil po žalských lesích." Není to nádhera? Četl jsem to své přemilé ženě a ta konstatovala, že se musí z toho červenat.