Hellblazer Zamrznutí

Brian Azzarello vyniká v umění zdánlivě civilního, ale přitom brutálně temného příběhu. Umí navodit dokonalou atmosféru strachu jen pomocí drobných náznaků a nekonkrétních pojmů, přičemž výsledný dojem ještě umocňuje neochota čtenáři mazat med kolem pusy, co se stran lidské morálky týče. Tohle všechno pak brilantně dokresluje výtvarné zpracování Marcela Frusina, jehož Zamrznutí by se dalo klidně přihodit do truhly s hororovými klenoty. Steve Dillon ani Guy Davis sice ve svých povídkách nijak nezaostávají, ale tam kde si u Zamrznutí vychutnáváte stupňující gradaci, tady už drobet leze na povrch základní neřest většiny Azzarellových scénářů. Protože ať je jeho talent sebenespornější, pořád mám pocit, že mi uniká něco zásadního; informace, která všechno staví do úplně jiného světla. Ať už je to tím, že nechává k dispozici otevřené konce nebo významně mrkne a očekává, že souvislosti samy naskočí, prostě a jednoduše i když mě jeho práce hodně baví, pořád mám pocit nedovtipného uhlobarona.

Prostě mám rád Fargo (filmový, natož seriálový;)... a nesmrtelnej punk samozřejmě taky, úžasně rozmanitý čáry už jen podtrhujou Azzarellovy pozoruhodný máry, díky kterým si mě tahle jeho sérka s Constantinem získala fakt stejně jako Mooreův Bažináč, kde jsem se do Johna platonicky zabouchnul.