Hellblazer Potopa

Ačkoli Hellblazera zbožňuji, poslední tři alba mám neustále pocit, že mi uniká něco podstatného. Aby ne, když předchozích sto padesát sešitů u nás nevyšlo. Takže i když jsem naskočil do příběhové linky někde u čísla 146, nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi bylo všechno jasné. Na to je tu příliš mnoho kladení důrazů na jména, věci či události, které se dříve staly nebo vyskytly a já o nich vím lautr prd. A Brian Azzarello je tohohle plný, úplně si rochní v tom dávat jednotlivé detaily do souvislostí, a pak dělat před fanoušky ramena. Dlužno říct, že oprávněně. Přesto mě ale Potopa bavila dost. John Constantine hláškuje jako nikdo a jeho střet s americkými neonacisty je prostě klasa. Krásně se zde zase jednou vyjímá, kolika způsoby lze Písmo svaté vyložit, aby odpovídalo požadavkům toho kterého „kazatele“. No a Marcelo Frusin opět kongeniálním způsobem vyšperkovává příběh kresbou plnou hrátek se světlem. Až si říkám, zda by to všechno mělo takový náboj, nebýt jeho zapálení pro věc.

Takové těžkopádné se mi to zdálo musime si hodně domýšlet a spekulovat. Teď Už nás čeká jen finalové zakončení