Hamlet

Tak jako ostatní díla W. Shakespeara j Hamlet nadčasový, protože vede k zamyšlení nad životem a smrtí a protože Shakespeare si volí témata, která nestárnou a jsou stále aktuální. Jedná se zcela určitě o nejznámější dílo. Klasika - oblíbená napříč časem i generacemi.

(Uwaga spoilery!)Třesu se navzdory tomu, že i v noci je pekelnej hic a zpocený vlasy se mi lepí na čelo. To proto, že se pokouším recenzovat.. jeho.. Moment, recenzovat? Pche. Nikdy si nepřipadám tak nicotně a male, jako když se snažím popsat genialitu této hry velkého magiče Willa. Neumím si ani uspořádat myšlenky v hlavě, natož je převést na papír. Potom zní ještě hůř. Jako si jinak zakládám na svém statusu zvrhlého lingvisty, teď si připadám jako blbeček a jakékoliv pokusy napsat souvislou větu vypadají jednoduše debilně. Byly chvíle, a nebylo jich málo, kdy jsem ze srdce nenáviděla Shakespeara. Navzdory tomu, že napsal Sonety Černé dámě a Richarda III., mu nemůžu odpustit jednu věc. Nechal umřít Hamleta a ani se mě nezeptal, co si o tom myslím. Hamlet je geniální. Hamlet je božský. Hamlet je Hamlet. Můžou vám tvrdit, že Hamleta-šílence mají rádi jen šílenci. Potom jsem šílenec a je mi to fuk. Budu hrdě zvedat prapor hamletovských magorů a s hysterickým smíchem u toho típat cigáro o podpatek černých lodiček, přesto, že jsem už dávno dala vale červeným startkám. Pro mě má Hamlet tvář Laurence Oliviera. Není větší pecka než jeho film, který ani po pětašedesáti letech neztratil nic ze své slávy. Lepší na něho mrknout rovnou, jakákoliv snaha popsat Hamleta nemá cenu. Je tam všechno. Padne na vás geniální deprese z chladných hradeb Elsinoru, pocítíte chuť šílenství a touhy vládnout, syrovou hrůzu z rozervanosti hlavních postav, složíte poklonu k zemi vznešeným dialogům a pořád nebudete vědět, jak to ten Will dělal. Za návštěvu stojí i Kronborg/Elsinor. Nebyl návštěvník, kterému by tehdy nebylo najednou úzko, když ze zdí sálal chlad i v polovině srpna, padla mlha a začalo pršet. Nebyl blázen ten, koho napadaly divné myšlenky, které si neuměl vysvětlit. Bylo jedno, že v Dánsku je hnusně i v létě, mají proměnlivé oceánské klima a blabla. Blázen byl ten, kdo zůstal v klidu. Hamleta vyhlašuji synonymem ke slovu literatura. Řetězec zní přesně takto: Literatura = Will = Hamlet. Urážka Hamleta je facka do tváře klasické literatury. Jeho slova hladí a zároveň promyšleně vraždí. Strašlivá vášeň servírovaná v poháru otráveného červeného vína pro královnu Gertrudu. Svůj marný boj končím verši V. Vysockého: S pohrdáním jsem vnímal násilí. Jsem Hamlet. Kašlu na trůn, na korunu. A oni si tak hloupě myslili, že soupeř musel zemřít kvůli trůnu. Géniů gesto skrývá nadsázku. Úkosem smrt se dívá do zrození. Klademe věčně lstivou otázku, odpověď na ni nikde ale není. Jestli tato kniha není 5/5, tak už žádná jiná.

(Uwaga spoilery!)Třesu se navzdory tomu, že i v noci je pekelnej hic a zpocený vlasy se mi lepí na čelo. To proto, že se pokouším recenzovat.. jeho.. Moment, recenzovat? Pche. Nikdy si nepřipadám tak nicotně a male, jako když se snažím popsat genialitu této hry velkého magiče Willa. Neumím si ani uspořádat myšlenky v hlavě, natož je převést na papír. Potom zní ještě hůř. Jako si jinak zakládám na svém statusu zvrhlého lingvisty, teď si připadám jako blbeček a jakékoliv pokusy napsat souvislou větu vypadají jednoduše debilně. Byly chvíle, a nebylo jich málo, kdy jsem ze srdce nenáviděla Shakespeara. Navzdory tomu, že napsal Sonety Černé dámě a Richarda III., mu nemůžu odpustit jednu věc. Nechal umřít Hamleta a ani se mě nezeptal, co si o tom myslím. Hamlet je geniální. Hamlet je božský. Hamlet je Hamlet. Můžou vám tvrdit, že Hamleta-šílence mají rádi jen šílenci. Potom jsem šílenec a je mi to fuk. Budu hrdě zvedat prapor hamletovských magorů a s hysterickým smíchem u toho típat cigáro o podpatek černých lodiček, přesto, že jsem už dávno dala vale červeným startkám. Pro mě má Hamlet tvář Laurence Oliviera. Není větší pecka než jeho film, který ani po pětašedesáti letech neztratil nic ze své slávy. Lepší na něho mrknout rovnou, jakákoliv snaha popsat Hamleta nemá cenu. Je tam všechno. Padne na vás geniální deprese z chladných hradeb Elsinoru, pocítíte chuť šílenství a touhy vládnout, syrovou hrůzu z rozervanosti hlavních postav, složíte poklonu k zemi vznešeným dialogům a pořád nebudete vědět, jak to ten Will dělal. Za návštěvu stojí i Kronborg/Elsinor. Nebyl návštěvník, kterému by tehdy nebylo najednou úzko, když ze zdí sálal chlad i v polovině srpna, padla mlha a začalo pršet. Nebyl blázen ten, koho napadaly divné myšlenky, které si neuměl vysvětlit. Bylo jedno, že v Dánsku je hnusně i v létě, mají proměnlivé oceánské klima a blabla. Blázen byl ten, kdo zůstal v klidu. Hamleta vyhlašuji synonymem ke slovu literatura. Řetězec zní přesně takto: Literatura = Will = Hamlet. Urážka Hamleta je facka do tváře klasické literatury. Jeho slova hladí a zároveň promyšleně vraždí. Strašlivá vášeň servírovaná v poháru otráveného červeného vína pro královnu Gertrudu. Svůj marný boj končím verši V. Vysockého: S pohrdáním jsem vnímal násilí. Jsem Hamlet. Kašlu na trůn, na korunu. A oni si tak hloupě myslili, že soupeř musel zemřít kvůli trůnu. Géniů gesto skrývá nadsázku. Úkosem smrt se dívá do zrození. Klademe věčně lstivou otázku, odpověď na ni nikde ale není. Jestli tato kniha není 5/5, tak už žádná jiná.