Golem

Bloudit ve světě této knihy mě bavilo čím dál víc. Velice rychle mi Meyrikův styl začal připomínat Weinera (možná proto, že žádného jiného expresionistu jsem zatím nečetl). Dostáváme se do velmi subtilních pocitů (např. chvíle probuzení, kdy máme pocit, jako by někdo nepovolaný ve vedlejší místnosti tiše naslouchal, jestli si jej všimneme), kdy musíme čelit pohledu na sebe sama a to tak drtivě, že nikoli v zrcadle, ale přímo venku na ulici. Obrazy, které jsou nám stavěny před oči, jsou neskutečně plastické a stejně tak nečekaně nové (kámen připomínající kus tuku; napůl stržený dům, jehož odhalené pokoje připomínají plástev; záhadně se objevivší dům ve Zlaté uličce, jehož obyvateli nevidíme do obličeje; cizí, omylem zaměněný klobouk atd. apod.). A pak ten příběh, do kterého se člověk zanoří a on pak nechce pustit. Předasanační židovské město je fascinující a přitahující, aniž by jej autor musel ověšovat nějakými cingrlátky. Stačí dosadit do něj fungující postavy a vykreslit několik málo (nijak tajuplných) míst. Ostatně nejvíce času trávíme v protagonistově pokoji. A pak je tu golemovská legenda, které je jen jednou z mnoha linek, ale chci ji zmínit pro to, jak svěže působí na člověka zvyklého na „kanonickou verzi“ hliněného obra z Pekařova císaře. Meyrinkův golem je daleko židovštější, je v něm cosi z lidského nitra, z kabaly a z tajemství, která není nutné vysvětlovat. Poslouchal jsem verzi ČRo a rozhodně si chci knihu přečíst celou, protože je naprosto fantastická.