Vskutku mystická a tajemná kniha. Musím říct, že se nečte lehce. Občas jsem se trochu ztrácela, nicméně mě kniha velice zaujala svou atmosférou - jako bych cítila dech staré Prahy opředené nespočetnými tajemstvími, mezi které patří i legenda o Golemovi. Meyrinkův příběh je plný záhad a všemožných propletenců, avšak postavu Golema, tak jak ho známe z vyprávění a pohádek, byste hledali marně. Kniha se mi líbila a určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

„Pochopil jsem, že je potřeba písmena ,vnímat', nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku – že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.“ Je toto i klíč k pochopení, nebo aspoň prožití Meyrinkovy knihy? * Už jenom představa tajemného pražského židovského města, navždy zmizelé čtvrti temných křivolakých uliček a zastrčených dvorků, nás může zavést do světa fantazie a snů, kde je vše dovoleno. Můžeme pátrat po pokoji bez dveří se zamřížovaným oknem a tajným poklopem ve tvaru hvězdy, ve kterém byl naposledy spatřen přízrak Golem. Po pokoji, do kterého se nikdo nedostane. A kdyby se přece někdo zkusil spustit se k zamřížovanému oknu po laně, nedopadne to s ním dobře... Anebo můžeme pátrat po tajemném domě v hradební zdi „u poslední lucerny“ na Hradčanech, který se zjeví jen někdy a někomu a který umožní překročit práh a vstoupit do astrálu… A kdo je vlastně v tomto příběhu Golemem? Přízrak se šikmýma očima, který se v židovské čtvrti opakovaně objeví vždy po 33 letech? Umělý člověk z hlíny? Mlhovina, která zasévá zlo? Anebo třeba taky jen zhmotnění části naší duše? I kdybychom znali a třeba i pochopili význam všech symbolů Meyrinkem použitých (symbolů z kabaly, tarotové karty), myslím, že bychom se jednoznačnému vyznění a plnému pochopení celého příběhu stejně nedobrali. Což je vlastně dobře, protože to tajemné, nejasné, vynořující se z mlhy je to nejpůsobivější… Pro mě snad nejsilnější byla noční výprava Athanasia Pernatha podzemím do onoho tajemného pokoje bez dveří, ale třeba i taková drobnost, jako byla scéna vyřezávání dřevěné hlavičky loutkařem, kdy Pernath náhle cítí, že jeho vlastní hlava je tou dřevěnou hlavičkou, kterou někdo pohybuje a otáčí, a on se nemůže bránit… Hlavičkou loutky, která nakonec nabude podoby Golema… To byly chvíle, kdy mě opravdu mrazilo… A co závěr? Je náhoda, že poskočení v čase je právě o 33 let? A je náhoda, že Golem vyšel v roce 1915, kdy asanace židovského města byla plně dokonána a genius loci tohoto místa byl nenávratně zničen? V závěru je těch reminiscencí a odkazů na minulý děj opravdu hodně, je to působivé, ale byly by to již spoilery, není dobré je znát předem, třeba si to při četbě užít… * „Pocítil jsem, že existují neuchopitelné věci, které vedle sebe běží jako slepí, napevno spřažení koně, kteří netuší, kam je cesta zavede. Tak je tomu i v ghettu: komnata, jejíž dveře nemůže nikdo najít – stínu podobná bytost, která v ní bydlí a jen čas od času nejistě projde uličkami, aby lidem přinesla hrůzu a zděšení.“ * „Přistoupil jsem k oknu: Řady zdobených štítů se tam nahoře mihotaly ve vzduchu jako nějaký strašidelný hřbitov – náhrobní kameny se zvětralými daty, tyčící se nad temnými hrobkami plnými práchniviny; „obydlí“, jimiž si roj živých prokousává své cestičky.“ -------- Stejně tak jako dílo, i život Gustava Meyrinka je plný tajemství. Ve chvíli, kdy se údajně za svého pražského pobytu chystal k sebevraždě, podstrčil prý někdo pode dveřmi prospekty na okultistickou literaturu. Meyrink okultismu plně propadl, věnoval se tajným vědám, studiu hermetismu a alchymie. A žádné město ho tak neočarovalo a nezadřelo pod kůži, jako stará Praha a zejména bývalé židovské ghetto. Jeho smrt je stejně tajemná. Autor se údajně večer rozloučil s nejbližšími, zaujal jogínskou pozici a ráno při východu slunce zemřel. V domě u Starnbergského jezera, který si sám pojmenoval „U poslední lucerny“. Že by Gustav Meyrink opravdu odhalil, jak překročit práh a vstoupit do jiného světa…?