Empusion

Už jen pro ten brilantní překlad stojí za to knížku přečíst.

Na nový román polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (*1962), nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2018), jsem se velmi těšil a jak už to tak někdy bývá... ach ta očekávání... Empusion (2022), autorčin devátý román, první ponobelovský a první po Knihách Jakubových (2014), mě uspokojil tak napůl. Odehrává se na podzim 1913 v lázních Görbersdorf v tehdejším Prusku (dnes polské Sokołowsko), nedaleko Valbřichu a kousek od Broumovska. V lázních se léčí pacienti s tuberkulózou a novým pacientem je student techniky ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penzionu pro pány u pana Opitze a postupně poznává tamější další pacienty. Že vám to něco připomíná? Ano, Kouzelný vrch (resp. Čarovnou horu) Thomase Manna. I tady se vedou různé disputace, i tady je jakýsi iniciační motiv, kdy je zasvěcován hlavní hrdina, navíc stejné časové období, jen místo švýcarského Davosu je to Slezsko. Tím ale podobnost končí. Autorka zvolila pomalé tempo vyprávění a minimum děje. Slibný podtitul Přírodně-léčivý horor trochu klame, stejně tak nehledejte silnou detektivní zápletku, i když je rozehrána. Brzy po Wojniczově příjezdu zemře oběšením manželka majitele penzionu a umírající student malířství Thilo, s nímž se Wojnicz sblíží, blouzní cosi o dalších tajemných zločinech a že prý ženu Opitz týral. Vše spěje k velmi bizarnímu odhalení nejen tajemných zločinů, ale i záhad kolem Wojnicze. Autorce se ale úplně nepodařilo vybudovat atmosféru, jakou by si takový příběh zasloužil, a už vůbec ne hororovou. Nevadilo mi pomalé tempo a řada rozhovorů postav o filozofii, životě a ženách (jejich mizogynské názory odrážejí tehdejší postavení žen a pohled na ně obecně), ale chybělo mi více napětí a dramatičnosti. A s tím koncem jsem se taky nějak nesmířil. Ale postavy včetně hlavní jsou zajímavé, stejně jako mnohá témata v románu probíraná (a někdy bohužel jen načrtnutá). Tak trochu se mi zdá, že věhlasná autorka tentokrát své dílo poněkud uspěchala.

Tato knížka se tak mazlí s jazykem, tak překvapuje v každém odstavci, tak mě utvrzovala v tom, že Poláci jsou na tomto poli hvězdy. Ale! Krásné myšlenky, stylistická kvalita a historické souvislosti jsou bohužel v mých očích jediné plusy. Strašně mě to mrzí. Ale 300 stránek si představuju zaplněných i jinými věcmi. Kde byl ten přírodně léčivý horor? Znepokojivé myšlenky jsem párkrát měla, ale chci jich víc. Nic tu negraduje, po ničem nepátráš, konflikt nečekej. Jen opravdu to filozofování, příšerné dobové smýšlení o ženách, mix charakterů a kultur a pohledů na svět. Ach jo!