Prvá tretina sa číta výborne. Spoznávame učiteľku, podľa ktorej je kniha pomenovaná, a obdiv rozprávača (Neila) k nej. Je to pútavé. Samotná osoba Elizabeth Finchovej určite zaujme svojou netuctovosťou, stoicizmom, rozhľadom a múdrymi odpoveďami i otázkami, ktoré svojim študentom kladie. Bavila ma aj časť, takpovediac detektívna, kde sa Neil snaží dopátrať nejakej pointy či skrytého významu v zápisníkoch E. F. Po tom, čo tento oriešok rozlúskne (druhá tretina knihy), ma to už bavilo pomenej. Mám na mysli stať o Juliánovi Apostatovi. Netvrdím, že som sa nedozvedela niečo nové, ale pripadalo mi to tam vsunuté ako päsť na oko. Akoby sa autor zasekol v opise E. F., tak si "pomohol" iným príbehom. Vypchal vatou prázdne miesto v románe... A potom sa v tretej časti knihy k zaujímavej postave pedagogičky vrátime, ale to čakanie, čo sa z toho vlastne vykľuje, nevyústilo nikam. Akurát v skonštatovanie, že muži a ženy vnímajú ľudí vo svojom živote inak. Že tú istú osobu vnímajú mnohí rozdielne, každý iným, svojským spôsobom. To je asi jasné, nie? Pre mňa je takýto výstup málo. Rovnako ako spôsob, pomerne únavný, akým k nemu autor došiel. Škoda, lebo začínalo sa to sľubne...

Juliana Barnese jsem si zamilovala díky jeho knize Jediný příběh - to bylo tak nádherné, dojemné čtení, které ve mně probudilo snad všechny emoce, doteď si vzpomínám na ten čtenářský zážitek... Od té doby jsem si přečetla pár dalších autorových knih, ale Jediný příběh stále vedl. Letos mu vyšla novinka Elizabeth Finchová, podle anotace jsem měla dojem, že to nebude čtení pro každého a nepletla jsem se. Příběh popisuje jedno nevšední přátelství mezi mladým hercem a starší učitelkou, která po smrti právě tomuto svému příteli odkáže své zápisky... Ty ho přivedou k dopsaní textů, které do té doby nebyl schopný vytvořit... Tato kniha opravdu není pro každého čtenáře, někomu sedne, někomu ne. Sama ni nevím, do které skupiny bych se zařadila, protože si připadám tak někde uprostřed. Moc mě bavilo přátelství mezi hlavními postavami a to, jak autor vykreslil to, jak moc se vzájemně ovlivňovali. Pak ale přišly pasáže samotných textů (eseje) a byť byly plné zajímavých myšlenek, tak jsem se v nich nenašla a místy jsem se i ztrácela a vracela se v příběhu zpět. Za mě to tedy bylo náročnější čtení, které je velmi originální a na které si každý musí udělat názor sám. Za sebe mohu ještě jednou doporučit autorův Jediný příběh.