Dubliňané

Příběh není podstatou všech děl... a to si musíte u Joyce a dalších britských poválečných autorů uvědomit! V této epoše se do literatury dostává proud vědomí a děj ustupuje do pozadí - není tedy důležitý a je opravdu minimální. Autoři této doby reagují na tehdejší složení společnosti, na myšlenky jedince, na strach a poválečné otřesení... není tedy k údivu, že se jedná o epifanické povídky. Nesuďte na základě vlastní nevědomosti :)

Bude to z mé strany nejspíš velký literární prohřešek ohodnotit dílo jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století pouhými dvěma hvězdičkami. Na jeho povídky jsem se velmi těšil, dokonce jsem se unesl na vlně euforie a rozhodl se do Dublinu poprvé v životě letos zavítat. Sebekriticky přiznávám, že nejsem asi natolik vyzrálý, zkušený a intelektuální čtenář, jenž odhalí tu tolik proklamovanou epifanii. Identifikoval jsem ji u dvou, nanejvýš tří povídek. Joycův styl mi nesedí, mám tuze rád příběhy, rafinované zápletky, bohatý a barvitý jazyk, úspornost a bezdějovost mě nudí a částečně popuzuje. Stopy naturalismu jsem hledal rovněž marně a to jsem Zolu, Hardyho a Maupassanta na gymnáziu louskal s velkou rozkoší. Závěrem chci alespoň vyzdvihnout skutečně překrásné vydání nakladatelství Argo, dostal jsem knihu dárkem, jelikož jsem si ji přál a na obal se nemohu vynadívat, když už ten obsah pro mě není tolik určen.