Dubliňané

Bude to z mé strany nejspíš velký literární prohřešek ohodnotit dílo jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století pouhými dvěma hvězdičkami. Na jeho povídky jsem se velmi těšil, dokonce jsem se unesl na vlně euforie a rozhodl se do Dublinu poprvé v životě letos zavítat. Sebekriticky přiznávám, že nejsem asi natolik vyzrálý, zkušený a intelektuální čtenář, jenž odhalí tu tolik proklamovanou epifanii. Identifikoval jsem ji u dvou, nanejvýš tří povídek. Joycův styl mi nesedí, mám tuze rád příběhy, rafinované zápletky, bohatý a barvitý jazyk, úspornost a bezdějovost mě nudí a částečně popuzuje. Stopy naturalismu jsem hledal rovněž marně a to jsem Zolu, Hardyho a Maupassanta na gymnáziu louskal s velkou rozkoší. Závěrem chci alespoň vyzdvihnout skutečně překrásné vydání nakladatelství Argo, dostal jsem knihu dárkem, jelikož jsem si ji přál a na obal se nemohu vynadívat, když už ten obsah pro mě není tolik určen.

Joycův slavný povídkový soubor Dubliňané je často řazen k nejlepším literárním dílům dvacátého století. Ve srovnání s mohutným a obtížně rozkousnutelným románem Odysseus působí Joycovy ‘povídky bez pointy‘ poměrně jednoduše. Přestože se jedná patrně o nejlépe stravitelné dílo autora, rozhodně se nedá říci, že by to byla kniha masově oblíbená, široké čtenářské obci doporučitelná. Náročnost četby narozdíl od multivesmíru zmíněného Odyssea nevyplývá ze složitosti a mnohoznačnosti textu, ale naopak z absence prvků, které obvykle v povídkách hledáme. Joycovy příběhy nemají pointy ani děj, není v nich patrný žádný vývoj postav nebo situací. Patnáctkrát nás Joyce vpustí do ulic Dublinu, načrtne situaci a nechá nás absolutně o samotě. Po devadesáti letech od prvního vydání jsou ty tam určité kontroverzní prvky, které snad v začátku předešlého století mohly vzbuzovat nevole, dnes už ale určitě nikoli. Velký kus literatury, se kterým se musí každý čtenář popasovat po svém a ne každý si z něj něco odnese, ale jen úplný ignorant si může nevšimnout, jak nedostižně geniální Joycův úsporný, minimalistický a strohý styl psaní je. A jen tak na okraj, vydání z Arga (2012) je naprosto nádherné, ozdoba knihovny.

Bude to z mé strany nejspíš velký literární prohřešek ohodnotit dílo jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století pouhými dvěma hvězdičkami. Na jeho povídky jsem se velmi těšil, dokonce jsem se unesl na vlně euforie a rozhodl se do Dublinu poprvé v životě letos zavítat. Sebekriticky přiznávám, že nejsem asi natolik vyzrálý, zkušený a intelektuální čtenář, jenž odhalí tu tolik proklamovanou epifanii. Identifikoval jsem ji u dvou, nanejvýš tří povídek. Joycův styl mi nesedí, mám tuze rád příběhy, rafinované zápletky, bohatý a barvitý jazyk, úspornost a bezdějovost mě nudí a částečně popuzuje. Stopy naturalismu jsem hledal rovněž marně a to jsem Zolu, Hardyho a Maupassanta na gymnáziu louskal s velkou rozkoší. Závěrem chci alespoň vyzdvihnout skutečně překrásné vydání nakladatelství Argo, dostal jsem knihu dárkem, jelikož jsem si ji přál a na obal se nemohu vynadívat, když už ten obsah pro mě není tolik určen.