Zjistil jsem, co mi na hororech vadí nejvíc – když se dobrým lidem dějí špatné věci a oni mají jen pramálo možností s tím něco dělat. Právě na tuhle strunu hraje osvědčený tvůrce Mike Carey, přičemž využívá všech svých zkušeností k tomu, aby čtenáře co nejsnáze dostal na lopatu a šoupnul do pece. Jde mu to přitom skvěle. Už v průběhu první kapitoly tušíte, kde je co špatně a u koho byste byli rádi, aby se ve zdraví dočkal konce vyprávění. Což si samozřejmě uvědomuje i sám autor, takže si můžete být jisti dlouhou strastiplnou cestou, než se cílové rovinky hrdinové dočkají. O tom, že v celku, nepadlo ani slovo. Komiks Domeček krve a bolesti využívá zavedené strašidelné motivy (dětská hračka, domácí násilí), aby čtenáři předložil originální hororový příběh, který si současně z tradičních klišé utahuje, nebo je rovnou překrucuje. Ne všechna pravidla jsou úplně jasná, ale postupným vývojem událostí do sebe jednotlivé scény zaklapávají natolik jednoznačně, že i mrtvému musí dojít souvislosti.

Bomba! Ak Joe Hill v rámci Hill House v USA vydáva takého pecky (ďalej napr. Košík plný hlav), chcem žiť v Amerike a každý mesiac nedočkavo stepovať pred stánkom rovnako, ako keď som bol v 90. rokoch malý a skúmal som výklad PNS, či došiel nový Záhadný Spider-Man. Hoc je scenár plný príšerných vecí (z nich najpríšernejší je neparadoxne nakoniec „obyčajný“ domáci teror), skvelý ilustrátor Peter Gross (Lucifer) nie je zbytočne explicitný, ani poburujúci. Pár vecí akoby vypadlo od Barkera a HPL, ale nie je to nič, čo ak by vaše deti náhodou otvorili, mali by z toho štyri noci mory. Hoci.. Domeček krve a bolesti ale samozrejme absolútne nie je komiks určený (a vhodný) pre deti a mládež. Nie som si istý, či by som o ňom otvorene otvoril ako o horore, ale romantická melodráma to tiež nie je. Je to temné, je to drsné, je to menej predvídateľné, než by sa mohlo zdať. A má to fest drsnú mačku. Za mňa veľká spokojnosť.