Při čtení tohoto skvostu budete přesyceni vjemy a koncepty. V každém díle Duny se prolíná a rezonuje určité univerzální téma. První díl měl jako hlavní myšlenku soužití s přírodou, předcházející druhý se točil kolem hrůzné budoucnosti a tento třetí se týká minulosti. Duna je unikátní v tom, že pokud pomineme obrovitost pouštních červů, narazíme na čistou esenci člověkem vytvořených hrůz mimo naše chápání z lidí a pro lidi. Žádná umělá ani mimozemská inteligence. Když to tak čtete, říkáte si jen, jak malou rybičkou byste byli v takovém oceánu reality. Ti, kteří vládnou, už jen vzdáleně připomínají lidské bytosti, jejich mentální schopnosti jsou nepředstavitelné. Plány a intriky v plánech a intrikách jiných plánů a intrik. A bude hůř. Symbióza člověka s mimozemským tvorem vedoucí k absolutní kolektivizaci lidského vědomí. Záchrana společnosti před jednotlivcem - je to zoufalství. A ten přesah do naší filosofie a religionistiky. Ještě jsem se ani nezmínil, že Leto Atreides II. nemá lidské tělo a kromě svých schopností je zároveň ještě svým otcem a největším vládcem Zlatého věku Země. Tři osoby v jednom - kde jsem to už jen viděl? Určitě kniha stojí za přečtení, ale od té kritiky náboženství si budu muset dát přestávku. Navíc mi přijde, že kvůli svému přebujelému obsahu je nevyvážená, a emoce čtenáře zůstanou po přečtení tak nějak na jednom místě v knize a už se nehýbou.

I když jsem nikdy nebyla fanouškem SCI-FI, série Duna mě dokázala okouzlit hned na prvních stránkách. V současné době jsem se dostala už ke třetímu dílu, který stejně jako ten předchozí je plný filozofických úvah, myšlenkových pochodů a hlavně ohromných změn hlavních postav (převážně postavy Alii a Leta). Na můj vkus kniha postupuje trochu pomalu a v některých chvílích jsem se drobátko nudila, ovšem naprosto chápu důchody autora psát takovýto typ slohu. Právě proto knihu hodnotím opravdu velice dobře.