Děti Duny

I když jsem nikdy nebyla fanouškem SCI-FI, série Duna mě dokázala okouzlit hned na prvních stránkách. V současné době jsem se dostala už ke třetímu dílu, který stejně jako ten předchozí je plný filozofických úvah, myšlenkových pochodů a hlavně ohromných změn hlavních postav (převážně postavy Alii a Leta). Na můj vkus kniha postupuje trochu pomalu a v některých chvílích jsem se drobátko nudila, ovšem naprosto chápu důchody autora psát takovýto typ slohu. Právě proto knihu hodnotím opravdu velice dobře.

Duna...Arrakis...Fremeni...Atreidi...Červi...Melanž... Však to znáte. Jednička bezchybná.Dvojka úplně jiná,příjemná změna s výhledem a netěšeností na další díl.Trojka samozřejmě nezaměnitelný rukopis.Jen tak nějak čím dál víc ukecanější.Rozvláčnější.A těch putek a spiknutí s politickými pletkami je na mě už asi moc.Jako by se to motalo příliš v zamotaným červovi. O tom tak nějak je asi celá série,samozřejmě.Jen v pokračování není už zas tolik nového a objevného co by mě nutilo se opět zakousnout do tohoto písečného světa. I přes tento konfliktní rozpor zůstává tento díl čtivý a bezesporu zajímavý. Baví nadále,jen už to není tentokrát taková šleha a čtení bylo o to delší. Vlastně jsem zvědav o to více na další pokračování. Nu vydejme se tedy opět na Arrakis zvanou Duna

Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Budu se možná rouhat, ale dle mého Frank Herbert neuměl zase tak dobře psát. On byl nejspíš génius, o tom žádná. Genius s neuvěřitelnými přesahy do vědy, politiky, náboženství, mystiky, psychologie a kdoví čeho ještě. To mu umožnilo vytvořit impérium Duny a popsat uvěřitelný svět a jeho technologii moci. Ta genialita a rozsah myšlení je tak silná, že autora člověk podezřívá z nesystémového blábolení. Podezřívá ho z toho, že mnohému skutečnosti nerozumí a střípky znalostí tak nějak rozhazuje. Čtenář tomu nerozumí, ale je ohromen právě proto, že tomu nerozumí. Třetí Dunu jsem četl krátce po prvním a druhém díle. Hrál jsem v ní s Frankem Herbertem takovou jednostrannou hru. Do předělů kapitol autor vkládá citace z literatury světa Duny. Jednou je to proslov imperátora, jednou odborná příručka pro ovládání cizích autorů, jednou beletrie. To přeci nemohl mít ten svět v hlavě i s literaturou, říkáte si. Takže většinou málo srozumitelné předěly čtete pozorně a přemýšlíte nad nimi. A pletete se. Ono to všechno je sice špatně pochopitelné, ale po námaze uvěřitelné a přidávající světu Impéria nový rozměr. On to asi opravdu promyslel se vším všudy. Byl to génius. Jenže géniové bývají vzdálení nám, běžným smrtelníkům. Ona nesrozumitelnost, pocit, že autor blábolí nebo ulítl na tripu s LSD, se hodně objevuje už ve druhém díle a trojka je toho plná, hlavně v mystických rovinách vnitřních bojů Leta Atreida. Sebepomalejší a sebesoustředěnější čtení tomu nepomáhá. Další problém je vykreslení postav, kdy se z nich stávají stále cyničtější tvorové bojující o moc a mávající přeurčeností osudu všech. S kým se mám sakra ztotožnit a proč mám číst čtvrtý díl, když se z Leta Atreida na konci Dětí Duny stává monstrum? Obávám se, že moje cesta Dunou bude tím třetím dílem končit. Budu se ale stále vracet k prvnímu dílu a strašně se těšit na pokračování filmu od skvělého Denise Villeneuve.