Dějiny ošklivosti

Anotace na knihu Dějiny ošklivosti významně zjednodušily Ecovo pojímání ošklivosti v historii lidského světa - a to ohyzdnosti té, jejímž svědkem se stalo výtvarné umění a literatura. Ošklivost - tak, jak ji chápe Umberto Eco, zdaleka není apriorním opakem krásy - logické opozitum v lingvistice ani v nejmenším nenaplňuje složitost dějin lidského chápání estetiky. Prokletí básníci v čele s Verlainem, Rimbaudem a Baudelairem oslavují mršiny prolezlé červy, vnitřnosti roztékající se na slunci a shnilé zuby. Dekadentní nazírání pomíjivosti lidského věku a celých epoch se vysmívá přehnanému antropocentrismu a měšťáckému životu, když hledá krásu v ošklivosti. Ohyzdnost a pitvornost se stávají vrcholnou estetikou, nádhera hnusem. Pojmy se prolínají, stejně tak jako zraje vkus soudobého člověka. To, co zavrhla historie, současnost rehabilituje. To, co člověk odsuzuje jako obscénní a lascivní, po tom popravdě touží. Nechutné, sadomasichistické a kruté výjevy si jej podmaňují a po celé věky nepouští. Vyvrcholením knihy je analýza vkusu současného světa - popis kýče a stádnosti, ke které se lidé uchylují, aby nezůstali sami. Aby nevyčnívali. Výjimečnost a extravagantnost jako normalita jednadvacátého století. Reprodukce obrazů Lautreca, Goyi nebo Dalího jsou doplňovány básněmi proklatců, Wildovými popisy nešťastníka Graye, Vergilliovými příšerami z moře, jeho Peklem nebo strašnými pasážemi ze Sadových 120 dnů Sodomy. V tom všem se objevují odkazy na další díla Umberta Eca, jednoho z nejvýznamnější teoretiků médií, který komplexností Dějin definuje jak progres výtvarného umění, tak historii mánií, obsesí, předsudků, naivity, omylů a epidemií nezastřeného zla celého lidstva.

Stejně jako Dějiny krásy, tak i tato kniha je výborná a čtivá, pokud teda nečekáte, že vše hned zapadne na své místo. Dobrý dárek pro "náročné" přátele.