Dcera sochaře, Fair play

Kniha Scera sochaře nás přivede do spletitého autorčiného dětství, kde figuruje známy tatínek jako umělecky bohém a velmi (na tu dobu) emancipovaná maminka. Možná díky takto silným rodičovský charakterům šlo z knihy cítit určitý melancholicky nádech z autorčiné strany. Pro dítě to místo muselo být velmi nelehké ale zároveň zajímavé a vzrušující. Mělo to krásný poetický nádech a příjemné vykreslenou přírodu a finsky venkov, tak jak si ho autorka pamatovala, nebo snad chtěla pamatovat. Fair play nás zase posune o něco dal v čase, kdy 2 ženy ve středním věku žijí na odlehlé místě, kde mohou svobodně tvořit. Jejich vztah mezi sebou byl poněkud chaoticky, občas bylo cítít značně napětí. Líbilo se mi, jak měla každá úplně jiný pohled na život a jinou osobnost, Celkové za mě moc hezky, poetický a provedený autobiografický příběh oblíbené autorky Mumínků

Tove Jansson je u nás v oblasti prózy pro dospělé bohužel zatím málo objevenou autorkou. Její knihy jsou přitom velmi osobité, poetické i trochu drsné zároveň, nesou v sobě odraz Muminků i vlastní bohaté vzpomínky. Dcera sochaře mě uchvátila, četla se krásně, lehce, hodně se podobala autorčině Knize léta. Fair play na mě navzdory odlehčenějším kapitolám působilo víc ponuře, mezi hrdinkami visí mnoho nevyřčeného, určité napětí je skoro všudypřítomné. I to je ale zajímavá sonda do života dvou umělkyň.