Čosi čudné vo mne

Cosi divného v mé hlavě aneb život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karatase a jeho přátel, jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2012, zachycený očima řady lidí - tak zní celý název, který je zcela vyčerpávající a přesný. Proplétání výpovědí Mevluta, Suleymana a Ferhata v první řadě, dále žen, o nichž sní nebo si je berou, a mnoha dalších zachycují nelehký život v překotně se rozvíjejícím Istanbulu, jenž má na začátku knihy tři a na konci třináct miliónů obyvatel, v němž nově příchozí mění podobu a způsob života starousedlíků, ať chtějí či nechtějí, v němž načerno stavěné chatrče tvoří nové čtvrti, aby je vystřídaly mnohapatrové činžáky, a v němž pouliční prodej dnes neznamená to co kdysi... Souhlasím s Parwanou v tom, že naše mentalita je zásadně odlišná od turecké a leccos člověk hůře zkousne; na druhé straně zřetelně vystupuje to, co máme společné - úvahy o tom, zdali je silnější osud nebo svobodná vůle, zdali budeme souzeni podle úmyslů nebo podle činů a co je v životě to nejpodstatnější... Kvůli potřebě porozumět odlišnostem v myšlení a způsobu života plus množství postav a proměňujícím se vztahům se kniha nečte lehce, stejně jako středověké kroniky, které formálně připomíná, ale na druhé straně jde autor čtenáři vstříc, jak nejvíc může - na začátku je umístěn rodokmen, ukazující příbuzenské i jiné vazby postav, na konci pak jejich rejstřík s odkazy na stránky, na nichž se vyskytují či na nich déle souvisle promlouvají, a chronologie 1969-2012, v níž jsou vedle sebe vyjmenovány události reálné společenské i fiktivní osobní. To, co na románu, který mi dal zabrat a zároveň jsem se k němu vracela s chutí, oceňuji, je humor, smysl pro paradoxy všedního dne (či noci - protože kdy jindy prodávat bozu, nápoj, který se tváří nealkoholicky, aby ho mohli pít muslimové...) - a hlavně pozitivní, smířlivé vyznění.

Zase mě dostal. A je mi opravdu líto, že mám dočteno. Tuto knihu doslova prostupuje láska k Istanbulu a je to zároveň asi nejpřístupnější autorova kniha. Čtenář jako by putoval společně s Mevlutem po všech těch istanbulských uličkách, má chuť bezcílně bloudit, ochutnat bozu a nasát tu úžasnou atmosféru města. A stejně jako Mevlut dokázal svým jímavým hlasem přilákat zákazníky, dokáže Orhan Pamuk přitáhnout své čtenáře. V každodenním životě všech postav bravurně popisuje rozmanitost Istanbulu, neustále se měnící město, jeho obrovskou sociální přeměnu, i složitost politických dějin Turecka. Istanbul, se všemi těmi životy a sny svých obyvatel, opět hlavní hrdinou románu.