Coriolanus

Už v nejednom komentáři jsem řekl, že jakmile Shakespeare použije menší počet postav, většinou přijde velký příběh. Coriolanus, byť hra nepříliš známá (pro mě naprosto), to jen potvrzuje. I přes ten zapeklitý Řím, který mi dává v Shakespearově podání většinou zabrat=o) Zasadit hru do konkrétní škatulky je nadlidský úkol. Navíc je to "úkol", který slouží mnohdy spíš jen jako berlička pro hrubou představu o struktuře díla. Pro mě tohle bylo výborné završení Williamových tragédií. Hra je totiž mnohovrstevnatá jako samotný charakter Coriolana. Přestože je jeho jazyk jedovatý jako plivnutí kobry královské, těžko se rozhodnout, zda to byl pouhý nervák, zpupný šlechtic, arogantní hulvát, misantrop nebo člověk, který bez skrupulí a otevřeně nastavoval zrcadlo společnosti kolem sebe, jíž pohrdá pro nejeden oprávněný důvod. Dost možná je to ještě komplikovanější, když se člověk zaměří na vedlejší postavy - Menenia, který si je nebezpečně jistý sám sebou a touží po obdivu, nebo Coriolanovou matkou, která se nejednou velmi aktivně, a velmi pokoutně, snaží změnit směřování dalších událostí. Baba jedna všivá. Stejně jako Coriolanova žena Virgilie, na Shakespearovy poměry celkem tichá ženuška vláčená tchýní. V neposlední řadě stojí za zmínku Larcius, neboť být přítelem nepřítele se nemusí vždy vyplatit. Ve zkratce - příjemně jsem se bavil. A rád si hru emocí, intrik a zvratů zopakuju v podání psaném i hraném. Jen mě trochu mrzí, že závěr byl celkem strohý. Pozn.: sice nejsem plně znalý reálií, nicméně mě zaujala jedna věc. Totiž, že Coriolanus sice funguje skvěle jako samostatná hra, přesto je velmi znát, že Shakespeare se hojně inspiroval dobou, kdy ji napsal. Hilský to ostatně zmiňuje v úvodu a nepochybně bude stát za to porovnat příběh s prvními dvaceti lety 17. století v Anglii. To jen tak pro geeky=o)

„Na obecný lid je hotový pes." Tak má být. Na přelomu mého 14. a 15. roku, když jsem hru četla, pro mě byl Coriolanus ztělesněním zdravě cynického hrdiny - a zůstal jím vlastně dodnes. Nutno říci, že dovedl přesvědčivě vystihnout slabiny demokracie. Hrdina odpírá příděly obilí plebsu a otevřeně jím pohrdá, čímž si rozhněvá jak jej, tak konzuly. Poté osvědčí statečnost během tažení proti Volskům, kdy dobývá jejich město Corioly zevnitř a ještě v boji podpoří jiného vojevůdce. Nyní se může ucházet o konzulát, který by také dostal, kdyby jeho nepřátelé nepodnítili přelétavý plebs proti němu. Coriolanus zlořečí demokracii a prchne k Volskům, s jejichž vojskem nakonec stane až před branami Říma. Zdá se, že Věčné město padne, a hrdina také odmítne všechny žádosti o milost - až na tu poslední, prosbu své staré matky, manželky a synka. Podrobuje se a nechává Římu svobodu. Za to je usmrcen Volsky jako zrádce. V této hře jsem se také poprvé seznámila s bajkou Menenia Agrippy.