Coriolanus

Už v nejednom komentáři jsem řekl, že jakmile Shakespeare použije menší počet postav, většinou přijde velký příběh. Coriolanus, byť hra nepříliš známá (pro mě naprosto), to jen potvrzuje. I přes ten zapeklitý Řím, který mi dává v Shakespearově podání většinou zabrat=o) Zasadit hru do konkrétní škatulky je nadlidský úkol. Navíc je to "úkol", který slouží mnohdy spíš jen jako berlička pro hrubou představu o struktuře díla. Pro mě tohle bylo výborné završení Williamových tragédií. Hra je totiž mnohovrstevnatá jako samotný charakter Coriolana. Přestože je jeho jazyk jedovatý jako plivnutí kobry královské, těžko se rozhodnout, zda to byl pouhý nervák, zpupný šlechtic, arogantní hulvát, misantrop nebo člověk, který bez skrupulí a otevřeně nastavoval zrcadlo společnosti kolem sebe, jíž pohrdá pro nejeden oprávněný důvod. Dost možná je to ještě komplikovanější, když se člověk zaměří na vedlejší postavy - Menenia, který si je nebezpečně jistý sám sebou a touží po obdivu, nebo Coriolanovou matkou, která se nejednou velmi aktivně, a velmi pokoutně, snaží změnit směřování dalších událostí. Baba jedna všivá. Stejně jako Coriolanova žena Virgilie, na Shakespearovy poměry celkem tichá ženuška vláčená tchýní. V neposlední řadě stojí za zmínku Larcius, neboť být přítelem nepřítele se nemusí vždy vyplatit. Ve zkratce - příjemně jsem se bavil. A rád si hru emocí, intrik a zvratů zopakuju v podání psaném i hraném. Jen mě trochu mrzí, že závěr byl celkem strohý. Pozn.: sice nejsem plně znalý reálií, nicméně mě zaujala jedna věc. Totiž, že Coriolanus sice funguje skvěle jako samostatná hra, přesto je velmi znát, že Shakespeare se hojně inspiroval dobou, kdy ji napsal. Hilský to ostatně zmiňuje v úvodu a nepochybně bude stát za to porovnat příběh s prvními dvaceti lety 17. století v Anglii. To jen tak pro geeky=o)

Shakespearovy hry jsou vždy zároveň historické, ahistorické i nadčasové. Coriolanus není jiný. Vychází z reálné postavy dějin Říma (podle Plútarcha), není historicky věrný (legračně to ilustrují brýle, kterými se krátkozrací občané dívají na vracejícího se hrdinu, což je ještě větší historická absurdita, než apoštol Pavel sražený z koně :-), ale zároveň je jaksi vypovídající a odpovídající i pro čas od antického Říma staletí vzdálený – a to jak pro dobu alžbětinskou (zde už asi spíš jakubovskou, jestli se to dá tak nazývat?), tak pro dobu, ve které žijeme my. Opravdu, řekl bych, že nějaké představitele té základní teze – tedy že existují lidé, jejichž charakterové nastavení je pro společnost potřebné v době konfliktu, ale kteří jsou v době míru na obtíž, protože neobdařeni darem taktického mlčení, přetvářky, populismu a uměním politických kompromisů – bychom snadno našli. Coriolanus je zvláštní postava. Jeho hrdinství nikdo nemůže zpochybňovat. Jenže každá válka jednou skončí. V míru se moc pohybovat neumí, tady válečná řešení nepomáhají. Tak co s ním, když je zároveň tak výraznou postavou města (a tedy i trvalým ohrožením pro stabilitu politické moci), že ho není možné ignorovat, ani nějak marginalizovat? K nějaké formě konfliktu to tak spěje docela nevyhnutelně. Ještě nějakou dobu po doposlouchání hry jsem přemýšlel, jestli je mi tenhle hrdina sympatický nebo ne. A pořád nevím: je ten jeho postoj totální čestnost nebo totální pýcha? Nejasné je to zřejmě i proto, že na rozdíl od jiných Shakespearových válečných postav je divákům skryt Coriolanův vnitřní svět (v tom je to opravdu jiné oproti Macbethovi, Brutovi nebo tom šílenci Titovi – jejich pochyby a hnutí mysli máme z první ruky). I to je asi důvod, proč jsem měl ze hry tentokrát menší potěšení, než obvykle u Shakespearových tragédií mívám: chyběla mi zde fatální osudovost Andronika, láska až za hrob Antonia nebo srdcervoucí osobní zlomení Timona Aténského.