Cesta do záhuby

Místy mi ani nepřišlo, že první (zcenzurovaná) verze tohoto románu vznikla už téměř před jedním stoletím... Tak moc na mě dýchla atmosféra meziválečného pulzujícího Berlína. Skoro jsem slyšela odfukující parní lokomotivy na Anhalter Bahnhof a cinkající tramvaje na Alexu. A tak moc mě bavil Fabian, sarkastický intelektuál, který se trochu bezcílně proplétá ulicemi této prostopášné metropole. Ve vzduchu už je cítit nástup obludné ideologie, mezi řádky tušíme obavy z dalšího konfliktu, který může být (a také bude) fatální. Cesta do záhuby vyznívá tak současně, až mrazí.

Německý spisovatel, novinář a scenárista ERICH KÄSTNER (1899–1974) se proslavil knížkami pro děti Emil a detektivové či Luisa a Lotka; jeho nejvýznamnějším románem je CESTA DO ZÁHUBY (Der Gang vor die Hunde), který vyšel poprvé v roce 1931 pod názvem Fabian – Příběh moralisty ve značně upravené (cenzurované) verzi. Později román zakázali nacisté a veřejně pálili jeho výtisky spolu s jinými. Až v roce 2013 vyšel román v původní podobě a s původně zamýšleným názvem. Cesta do záhuby je hořkou satirou i temným příběhem, obsahuje však i mnoho tragikomických scén, při nichž se čtenář nasměje; vzápětí ho ale mrazí v zádech nebo může být lehce pobouřen chováním postav a otevřeným líčením sexuálních scén. Hlavní hrdina Jakob Fabian pracuje v reklamě a prochází demoralizovaným Berlínem od jedné putyky k druhé, z bordelu do bordelu, od milenky k milence. Svět plný nácků, komunistů, nezaměstnaných, hochštaplerů i záletných paniček je nemilosrdný, na Berlín tvrdě dopadá hospodářská krize. Není divu, že svět se žene do záhuby a víme, kam to pak v roce 1933 s nástupem Hitlera vedlo. Atmosféra doby kolem roku 1930 je v románu vylíčena výborně, stejně jako Fabianova deziluze po ztrátě zaměstnání, po sebevraždě jeho nejlepšího přítele a po zradě milenky toužící po kariéře u filmu. „Zeměkoule má svrab,“ říká jedna z postav. A jak z toho ven? „Člověk se dostane ze svinstva jen tehdy, když se zasviní. A my přece chceme ven!“ Ven ze světa, kde „člověk nedostane nic zadarmo, tady se směňuje. Kdo chce něco získat, musí obětovat, co má.“ Slabinou díla je to, co sám autor přiznává v doslovu: „Kniha nemá žádnou zápletku a žádnou architektonickou výstavbu a žádné smysluplné důrazy a žádný uspokojivý závěr.“ Byl to však autorův úmysl, tak to tak musíme brát. Ale zejména náhlý konec mě mrzí, nemohu se zbavit dojmu, že autor tak nějak nevěděl, jak dál, což je škoda – a já bych tak rád ještě chvíli o Fabianovi četl! Epizodický román o moralistovi, který své době nastavuje křivé zrcadlo a nebojí se ani karikatury, a o světě na cestě do záhuby však pro svou drsnou kritiku skomírající Výmarské republiky stojí za to číst i skoro sto let od jeho vzniku. Stejně jako rozsáhlý doslov editora Svena Hanuscheka.