Čas vos

"Člověk si nemůže nechat všechno líbit, a tak je dost možná nejvyšší čas se TO naučit… " Totiž, svět je zlé místo (a nebo, spíš lidé si ho takovým dělají), takže, když se s ním (s nimi) nedovedeš poprat, neobstojíš. Silná slova. Ale, ... jak to říct? Po dočtení zůstávají smíšené pocity. S příběhy od paní Mornštajnové nemám vlastně žádné zkušenosti, ale samozřejmě jsem si o jejích autorských počinech už leccos přečetla (včetně komentářů zde na DK) a tak to nebyla cesta do neznáma, ale spíš zvědavost, co mě donutila vzít její knížku do ruky a začít číst. Výběr padl na poslední v řadě. V očekávání silného příběhu jsem se pustila po stopách, jak se ukázalo, příběhu o odpuštění (sobě i druhým). Jenže, emoce, co měly přijít , se ke mně dostávaly jen zvolna. Příběh na mě totiž působil, moc promyšleně, jako by každá postava, každé trauma, každý zvrat, měl své přesné místo. Pod příběhem se mi tak rýsovala velmi pevná konstrukce, předem pečlivě připravený rastr, do kterého byla doplněna přepečlivě připravena data ... životy těch, co v příběhu žijí a prožívají svá předem připravena traumata... Na jednu stranu je ta řemeslná jistota a pečlivost, co tam je cítit, obdivuhodná, ale na tu druhou, jsem za tou konstrukcí, nějak víc vnímala autorku než samotný život postav. Tam, kde jsem čekala syrovost, jsem našla prostě "jen" precizně vystavěný příběh. Navzdory tomu, a k mému překvapení, jsem si nakonec svou cestu k němu přeci jen našla. Ovšem, nestalo se tak silou příběhu, ale spíš jen jednotlivými obrazy, co ve mně zůstaly přeci jen o něco déle ... Nemůžu tak říct, že by mě příběh emocionálně převálcoval, ale spíš , že tak zvolna doznívá ... PS: Hlavně postava Ptáčníka se povedla, právě on na mě zapůsobil nejvíc ... účinně zapůsobil ;-). A tohle by se mu možná líbilo: "Už vím, kde hnízdí hrdličky, V tvém hrdle, nebo pod víčky. A taky vím, co zobají, Slzy, Když na víc nemají." /M. Florián - Už vím/ PS2: I když s paní Mornštajnovou nejsme tak úplně na stejné vlně, určitě zkusím ještě některý z příběhů z počátku její tvorby, nakonec jsem ráda, že jsem se do jejího světa přeci jen vydala.

Ptáci a květiny - dvě z mého pohledu krásné věci na světě. Určitě v tom smyslu, aby člověku uzdravily duši, nebo aby v něm udržovaly ty lepší vlastnosti, které má. Oba hlavní hrdinové této knížky si prožili svoje a právem by mohli být zatrpklí nebo se chtít pomstít, jak tomu vlastně zpočátku trochu je. Ale pak zvítězí to důležité v životě - umění přiznat a připustit si věci, které se staly, ale které člověk nemohl ovlivnit a třeba odpustit člověku, který s nimi má vzdáleně co do činění, ale sám za ně nemohl. Často staré křivdy, které se v rodinách přenášejí z pokolení na pokolení, dokážou v mnoha ohledech ovlivnit naše životy v záporném slova smyslu, aniž bychom vlastně znali pravý důvod, proč tomu kdysi tak bylo. A umění odpustit druhým, ale i sám sobě, je obdivuhodnou vlastností člověka, jíž se ovšem každý nemůže pochlubit, aniž by ve skrytu duše o sobě nezapochyboval, jestli to opravdu umí. Doufám že Báru a Ptáčníka čeká konečně smysluplný život s pocitem, že se oprostili od starých křivd a navzájem si dokážou poskytnout sounáležitost - jenom takové pochopení se navzájem mezi lidmi, ne pocit někoho vlastnit, někam za každou cenu patřit. Ale radovat se z drobných radostí. Takto na mě tato kniha zapůsobila. Mockrát v životě se mi nestalo, že bych knihu odložila, nikdy ne proto, že se mi nelíbila (to pro mě důvod není), pouze několikrát z nedostatku času. Tato kniha je pro mě vzácností, protože jsem si ji koupila na besedě s Alenou Mornštajnovou u nás v knihovně, a i když ji nemám podepsanou, víc pro mě znamenalo vyprávění paní spisovatelky, proč a z jakých pohnutek vznikla. Tímto se jí proto omlouvám, za to, že jsem ji nedobrovolně odložila, ale teď byl pro její přečtení ten pravý čas - ČAS VOS - nehledě na to, že se mi hodila pro splnění jednoho z témat letošní čtenářské výzvy. Paní Mornštajnová opět dokázala, že ji nelze jen tak zaškatulkovat do nějakého žánru - možná pouze do kolonky českých autorů. Pro mě je každá její kniha jiná - jak tématy, tak dobou, kdy se odehrává, tak zápletkou, prostě vždycky mě nějak překvapí, a co je hlavní, donutí mě o ní přemýšlet.