Čas stoleté války

Další skvělé dílo od mistra Kovaříka. Jedná se o popis válečných událostí, které se odehrávaly především v západní Evropě v časech, které v našich končinách máme spojenou s dobou Karla IV. a posléze s husitstvím. Při čtení jsem si především uvědomil, že ona „Stoletá válka“ ve skutečnosti nebyl žádný jednolitý konflikt trvající sto let, lidé žijící v té době to tak určitě nevnímali. Spíše šlo o určitou etapu dějin západní Evropy, kterou se prolínala série navazujících konfliktů a opakovaně uzavíraných příměří, a kdy tradiční rytířské válečnictví začalo doznávat změn, ať už šlo o nasazení waleských luků, takřka guerillové akce kompanií konstábla Du Guescelina, postupné zavádění palných zbraní a s tím spojené strukturální přeměny francouzského rytířstva na pravidelnou armádu organizovanou do tzv. „kopí“. Právě posledně zmiňované jednotky ve skutečnosti vyhrály Francii „stoletou“ válku, i když se samozřejmě dočteme i o Panně Orleánské. Nechybí ale ani exkurze mimo západoevropská bojiště na opačnou stranu kontinentu. Podíváme se jednak k Nikopoli, kam se hrdé západní rytířstvo vypravilo na jednu z posledních křížových výprav v pravém slova smyslu, aby zde dostalo kolosální výprask od osmanských Turků. Vysoká účast francouzských rytířů na této blamáži byla dána mj. tím, že v samotné Francii byl už desítky let klid a rytířstvo se nudilo (což jen dokazuje, jak zkreslující je pojem „stoletá“ válka). A podíváme se též na střetnutí u Grünwaldu, které je zde nadmíru dobře popsáno, mj. se vyvrací tradiční klišé o údajném „střetu Slovanů s Němci“ či polském národním vítězství (pan Sienkiewicz promine, ale na straně Řádu německých rytířů tehdy stále dobrá třetina polského panstva – prakticky každý, kdo nesouhlasil s politikou Vladislava Jagiella). Za zlatý hřeb považuji kapitolu věnovanou psychopatickému sadistovi Gilles de Rais, který coby počestný rytíř věrně bojoval bok po boku Johanky z Arku, ale po její popravě se z něho stala zrůda, které by záviděl i Zodiac (nemůžu věřit, že o tomhle „krvavém modrovousovi“ dosud nikdo nenatočil nějaký thriller...).

Stejně jako předchozí díly: téměř dokonalé protnutí odborné erudice a popularizačních schopností. Kovařík toho ví o středověku hodně, ale umí to taky čtivě zpracovat aniž by se podbízel nějakým rádobyhumorem. Občas se trochu nadměrně vyžívá ve vyjmenovávání jednotlivých rytířů účastnících se té které bitvy, ale to je opravdu jen drobnost, která spád vyprávění brzdí jenom maloučko. Jinak opět perfektní práce. Navíc tentokrát došlo i na mojí oblíbenou Janu z Arku a ohromně zajímavá je i s jejím osudem spjatá (a mě dosud neznámá) postava Gillese de Rais z předposlední kapitoly - vážně se divím, že po takovém námětu ještě (pokud vím) neskočil nějaký filmař. Ale po zkušenostech s hraběnkou Báthoryovou je to možná dobře.