Buď, kde jsi

Ak by som si mohol ponechať len desať kníh a do konca svojho života by som smel čítať už iba tie, táto knižka by bola medzi nimi. „Duše je studánka – když ji prohloubíš, tak se očistí, když ji zasypeš, tak zmizí.“ „Jsi nemocný,“ zopakoval, „protože marníš čas v planém snění. Vydal ses po cestě, ale pokukuješ po jiných. Lecčeho jsi ochutnal, ale k ničemu se nezavázal a nikde jsi nezůstal. Životem jen bloumáš.“ „Ale v čem je problém? Proč bych neměl své možnosti zvážit?“ hájil jsem se. „V našem století vládne svoboda, víš? Můžu si, co chci. Nejsme ve starověku. Ani společnost, ani starost o přežití mi nediktují, co dělat.“ „Svoboda tomu říkáš?“ zašklebil se zas Kasián. „Tady na poušti to nazýváme svévolí. Svobodou je stav, kdy mi nic nebrání v konání dobra, kdy už nejsem otrokem vášní. A svobodný nebudeš, pokud se nejprve nezavážeš.“ „K jídlu je svobodný ten, kdo se dovede postit. K cestě ten, kdo dovede zůstat. A v lásce zas ten, kdo zůstává věrný. Dokud jdeš poslušně jen tudy, kudy tě táhnou vášně, jsi jejich otrokem, ne pánem. Svoboda vyžaduje stálost.“ „Jak tohle souvisí s láskou?“ „Úzce. Milovat nebudeš, dokud nebudeš mít čisté srdce – svobodné od neřestí, prázdné od zlých vášní. K čistému srdci dojdeš jen stálostí myšlenek, pozorností k vnitřním pohybům ve své duši. A dokud se neuvážeš k nějakému životnímu stavu a k nějakému konkrétnímu místu, budou tě zaměstnávat pouze pohyby vnější. Budeš hledat řešení v útěku jinam, ve změně klimatu nebo povolání, a prchneš vnitřnímu zápasu. K pravému boji tě přinutí až dobrovolně zvolená nutnost doživotního setrvání právě zde – až svatba, svěcení nebo sliby. Cíl je nebe, cestou do nebe láska, cestou k lásce čistota srdce, cestou k čistotě srdce setrvání ve vnitřním zápase a cestou k vnitřnímu zápasu vnější připoutání k místu a životnímu stavu.“ „Nejprve musím přijímat, abych mohl dávat. A teprve tím, že neuteču z místa, kde jsem, poznám své nedostatky. Zjistím, kdo jsem, a to je mnohem důležitější poznání než obhlédnout všechny divy světa. Až když díky pozornému prodlévání objevím nemoci vlastního srdce, můžu se léčit. A teprve vyléčené srdce dokáže lásku přijímat a taky – bez pádu do marnivosti a dalších vášní – dávat druhým. Čím dále půjdeš, , tím méně poznáš. Zbrklou cestou někam dál se totiž vzdaluješ tomu nejdůležitějšímu dílu: připravování se pro Boha. Kdo se toulá za každou svou touhou, ten si nejspíš lže, že ho cizina učiní šťastným. Jenže trvalý pokoj dá jen Pán, když se mu otevřeme. A k tomu není třeba běhat. Mladým mnichům, které svrbí nohy a vábí horizonty, otcové dole v cenobiu říkávají: ‚Budete pít z mnoha louží, místo abyste vykopali studnu.‘“ „Snáz se tam navodí ruch, snáz se tam lidé krmí nepotřebnem až k prejedení – a přitom se nikdy nenasytí. Je tam tak lehké být doma, a přitom nesestoupit k sobě. Tamní domorodci vědí o světě mnoho, o sobě málo a o Bohu téměř nic. Vynalezli bariéru proti Božím dotekům: říkají jí zábava. Její pomocí vyplňují všechny prázdné prostory, které jim po práci zbudou. Zanesou tak každou skulinu, která ještě mohla zůstat pro modlitbu, a přehluší tím jeho tichý hlas. A protože neslyší, toulají se pak za svými nápady a nekráčejí k cíli.“ „Můj svět je interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy. Než stačím sdělení strávit, už mě to táhne někam dál, do nepřeberna dalších oken. A v nich je obsah taky interaktivní a multimediální a prošpikovaný odkazy a taky mě volá ke klikání… až k úplné zahlcenosti. Všechno si můžu zjistit hned, ale někdy už nemám sílu tu lavinu informací třídit, a prostě se dávám nést proudem. Už nestíhám řešit, co je dobré a krásné a pravdivé – jen se nechávám informovat a bavit. Sahám v datovém fastfoodu po levných potravinách a snadno se jich přejím. Každé sebepovrchnější zjištění je hned blogováno a tweetováno – ještě dřív, než stačí dozrát. Nestřídmě požírám zárodky cizích myšlenek a sám se pak stávám podobným svému jídlu. Pohazuji kolem sebe bonmoty, protože dlouhé věty stejně nikdo nečte. Rychlost se pustila do zápasu s hloubkou a zvítězila. V bitvě Tolstoj versus Twitter čtyřdílný románový kolos prohrál se zprávou o sto čtyřiceti znacích. Mám hlavu plnou dnešních zpráv a instantních postřehů svých přátel – tím vším je síť zasypána a marně v té změti postradatelných jednotlivostí hledám slova, která by stála za trvalé střežení v srdci. … Jsme obklopeni prodejci snadného uspokojení. Sytíme své stále širší, stále mělčí touhy pomocí stále agresivnějších podnětů. Hltáme instantní štěstí, ale hned nám zas kručí v srdci. A výsledkem toho přejídaní se požitky není radost, nýbrž rozmrzelost.“ „… není možné, aby nám druhý způsobil zlo. Skutečným zlem je hřích. A hřích musím chtít, ten se mi nemůže stát zvnějšku. To, co se mi děje, ať už je to příjemné nebo ne, je jen prostředkem růstu. Mohu děkovat za vše, za pocty i za urážky. A za urážky možná ještě spíš, protože mě nepotáhnou k pýše. Důvodem mých ukřivděností a smutků nejsou slova a skutky druhých lidí, ale má nevyléčená netrpělivost. Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ranou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou. A ti, kdo se probojují až sem, najdou radost.“

Úplně jiná kniha, než všechny ostatní; nadchla mě. Přesný zásah do terče jednoho z největších problémů této doby. Kniha o stálosti a o vytrvalém obdělávání toho kousku země, za který jsme zodpovědni.