Blaschka

Bravurní mix dokumentárního a autobiografického románu, prodchnutý reflexivní, esejistickou linkou. Čtenáře poutavě seznámí nejen s osudy a dílem dvou pozapomenutých mistrných sklářských umělců Blaschkových, kteří pocházeli z Českého Dubu (působili ovšem většinu života na periferii Drážďan), ale dotýká se rovněž řady naléhavých témat, jako jsou rodinné a mezilidské vztahy, poměr člověka k životnímu prostředí a planetě, kterou obývá, ale i rozpornost ambicí či touha po dokonalosti. A třebaže to možná vyzní poněkud banálně či abstraktně, rozhodně to není tak, že by autor zahlcoval sáhodlouhými úvahami. Vše je zcela integrálně zakomponováno do rafinovaně vystavěného celku, kde se prolínají primárně dvě dobové a osudové roviny (v dílčí podobě je jich však mnohem víc), navíc okořeněné důvtipně volenými názvy kapitol, skvěle pointovaných a mnohdy obratně, neotřele provázaných. Štěpán Kučera touto prózou nejenže vystavěl čtivý a citlivý pomník Leopoldu a Rudolfu Blaschkovým, ale především čtenářům připomněl – asi nejpřístupnější formou ze všech svých dosavadních knih – řadu zásadních otázek (byť ve víru každodennosti často „neviditelných“), které je třeba znovu a znovu promýšlet a řešit. A učinil tak – opět – strhujícím a důmyslným způsobem.

jak uchovat pomíjivé přírodniny, které nelze preparovat (medúza, květina)? a jak uchovat ještě pomíjivější paměť, prchavé vzpomínky na ty, které mám rád? ekologické téma tak trochu jako Turpeinenové Poslední siréna, rodová kronika tak trochu jako Mawerova Anatomie rodu, badatelská rekonstrukce osudů rodiny uměleckých sklářů, s autofikční paralelou z pohledu manžela a otce inovativně šťastně a bez traumat! autor do textu vtipně ukryl názvy snad všech svých starších děl