Po opakovaném přečtení o Napoleonově tažení do Ruska jsem si nemohl nekoupit a nepřečíst knihu o předposledním dějství napoleonských válek. Tady už k objektivitě a vyváženosti textu skvělého autora nemám připomínky (v daném období jím až nenáviděný Kutuzov zmizel na věčnosti a vrátil se naopak Barclay de Tolly). Vlastní popis celé té několikadenní apokalypsy, která ale byla bohužel nezbytná ke zlomení permanentní francouzské agrese a válek bez konce, které zpustošily Evropu v mnohem větším rozsahu než válka třicetiletá, je až únavný. Navíc zavést do celé téhle události nějaký řád dá třeba na rozdíl od 1812 nebo Waterloo mnohem větší práci, od čtenáře vyžaduje mnohem větší soustřední, nicméně je celkově zajímavé, že na rozdíl od Slavkova, Borodina a již zmíněného Waterloo je takhle bitva tak nějak v pozadí, a to i mezi zájemci o danou problematiku. Přitom bez tohoto vítězství, kterým se podařilo vytlačit Napoleona ze střední Evropy by se korsický uzurpátor možná na trůně udržel a co hůře, po oddychu a nabrání sil by jistě zase začal "sjednocovat" Evropu. Nakonec oněch 100 dní to potvrzuje celkem prokazatelně. Při popisu celého střetnutí ukazuje pan Kovařík několik faktů, které nějak celkem bourají onu napoleonskou legendu. Spousta lidí tvrdí, že Napoleon byl geniální vojevůdce. Opravdu? Už tažení do Ruska ukazuje, že ve chvíli, kdy se ostatní naučili válčit "po novu", tedy ve stylu změn, které přinesla francouzská revoluce, jeho hvězda začala pohasínat. Jeho genialita vzala za své už u Borodina, která nebyla žádnou bitvou plnou taktických fines a ukázek dokonalého operačního umění, ale jen brutální přetlačovanou. I u Lipska nasekal "neomylný" Napoleon řadu chyb, které mohly minimálně jeho porážku zmírnit. Prvním zásadním momentem byl výběr bojiště, na kterém se početní převaha spojenců musela zákonitě projevit. Jenže Napoleon (podobně jako Hitler) si nebyl ochoten připustit, že jedinou správnou variantou by byl ústup od Lipska a zaujetí obrany dále na západ. Napoleon nikdy nepochopil zákonitosti logistiky tak dobře, jako třeba Wellington a tak není překvapivé, že jeho vojáci bojovali celé dni hladoví a na konci bitvy jim došlo střelivo. Jinak nástupy a nasazování jednotek na straně spojenců nebylo sice dokonalé, ale rozhodně zde nebyly takové chyby, jako Napoleonovo odmítání směru nástupu spojenců od severu, nebo bloudění jednoho sboru mezi dvěma dílčími bojišti. Totéž se zopakuje u Waterloo, tedy spíš už Q. Brass. Nicméně napoleonská legenda vyžadovala, aby byli nalezeni viníci, kteří zmařili plány vždy geniálního Bonaparta. A těmi byli saští a částečně i bádenští vojáci, kteří přešli na stranu koalice. Ačkoliv se jednalo o pár tisíc vyčerpaných, hladových vojáků, kteří museli ve své vlastní zemi bojovat za to, co bylo přímo v protikladu k jejich zájmům. Svými "francouzskými spojenci" byli nazýváni německými prasaty a dobytkem a navíc byli svědky, jak se Francouzi v jejich zemi chovají. A nejen v Sasku, to platilo pro celý "rýnský spolek". I zde je ta paralela k Hitlerovi evidentní - stejně se němečtí vojáci na východní frontě chovali ke svým spojencům, a je jedno, jestli to byli Rumuni, Maďaři, Slováci nebo Italové. Vynechám-li Napoleona a jeho generály a vojáky, pak nejodpornější "etudu" v této bitvě předvedl na straně spojenců zakladatel dodnes ve Švédsku panujícího rodu korunní princ Karl Johann, kdysi Jean B. Barnadotte. Fakt, že se s ním ale Blucher nemazal a donutil ho alespoň trochu bojovat člověka přece jenom maličko uspokojí. Na druhou stranu fakt, že tenhle člověk se dostal na švédský trůn a na rozdíl od Murata v Neapoli si ho zachoval, je ukázkou jeho "ryzího charakteru" a to si dokonce "myslel" na nástupnictví po Napoleonovi, a to s podporu Alexandra I a v závislosti na Rusku. No a nakonec zmínka o českých vojácích. Pominu-li ty řadové, kteří patřili vždy k tomu nejlepšímu, co měla císařská armáda k dispozici, tak onen Radecký, jehož obskurní pomník někteří pomatenci chtějí znovu instalovat na Malostranském náměstí zas tak geniální nebyl, jeho špatné bitevní plány museli korigovat Rusové. Na druhou stranu, svoje nesporné schopnosti zde prokázal maršál Felix Schwarzenberg, jehož úloha až nápadně připomínala D. Eisenhowera z 2. světové války. Nebyl sice vojenský genius, ale jako diplomat dokázal koordinovat úsilí dost různorodé koalice s třemi panovníky za zády. Neměl problém přijmout jiné plány a názory, pokud je někdo dokázal nahradit lepšími (Alexander I. a Toll). No a objevem pro mě byl maršál von Klenau, jinak též Jan hrabě z Klenové, svobodný pán z Janovic, který svoje schopnosti prokázal už při Schwarzenbergově tažení v rámci Napoleonovy invaze do Ruska. Takže asi tolik k Lipsku, člověka jenom mrzí, že ještě celý příští rok probíhaly boje - tentokrát už ve Francii a nezbývá než konstatovat, že jakkoliv byla definitivní tečka za napoleonskou érou - Waterloo krvavá, rychlý a úspěšný zásah Britů a Němců znamenal v Evropě konečně na desítky let mír, aniž by se zmítala další léta ve válkách bez konce a beze smyslu.

Další velmi čtivě napsaná kniha p. Kovaříka z Napoleonských válek. Tentokrát autor velice podrobně líčí několikadenní bitvu u Lipska. V textu jsou, výrazně více než u ostatních knih autora, použity vzpomínky a dopisy účastníků.