Berserk 12

Jeden z nejlepších (a nejhlubších) dílů Berserku. Samozřejmě, pro plné ocenění musí mít člověk načtené díly předtím... a nejlépe i ty díly potom. Obětování se (a hlavně ostatních) velkému snu není jen věc fantasy. Stačí se podívat kolem. Třeba takový Bezos by mohl působit jako Gryffith, i když není tak krásný. Doporučeno k poslechu pro tento díl: Hell for all eternity - Beast in black.

Téměř dokonáno... Miura dvanáctkou a třináctkou završuje jednu část svého těžkého vyprávění o lidských cílech, potřebách, o sebenaplnění, o vnitřních démonech, o štěstí, lásce... a to vše halí do deště zmaru, deprese, komiksového krveprolití a téměř totální bezmoci. Genialita dvanácté a třinácté části jestřábího putování spočívá v dokonalé kompozici kresby a celkového konstruktu vyprávění, který vrcholí šílenou katarzí lidské nenávisti se sobectvím. Čistokrevné emoce ve stoprocentní síle, které absolutně nechápu, kde Miura vzal a dokázal tak živě vsadit a oživit v kresbě. Buď musel prožít velkou bolest, nebo je to velmi citlivý člověk, který dokázal lidské emoce v té nehorší i nejlepší formě přenést do svých postav. Voidův prolog s Griffithem je neúprosný a zároveň dokonale vymyšlený. Všechno do sebe zapadá, a zároveň se dokáže měnit. Jak jednoduché je zaměnit úctyhodnou myšlenku, za sebezničující sobeckou věc, která přinese v závěru jen zmar.