Babička©

Knížka pro mě byla opravdu nepřívětivé čtení. Drsné, kruté, těžké. Vulgarita tu není náznakem, ale jazykem – slovo „pí*a“ se objevuje snad častěji než čárky ve větách. A není to samoúčelné. Je to prostě svět, ve kterém se nic nepřikrášluje. Četlo se mi to špatně. Ne proto, že by to bylo špatně napsané, ale proto, že je to nepohodlné, syrové a místy až nesnesitelné. Žádné pohlazení, žádné světlo na konci tunelu. A právě to mě na tom vlastně znejišťuje – jsem zvyklá hledat v knihách aspoň malou naději, nějaký průsak světla. Tady jsem ho nenašla. Jen pocit, že když už je něco špatně, může to být ještě horší. Zároveň si ale uvědomuju, že i takový život někdy prostě je. Bez katarze, bez vykoupení, bez smysluplného posunu. Možná i to „světlo na konci tunelu“ je jen tlak zvenčí, očekávání, že příběh musí někam vést. Tady nevede. Postavy jen existují v realitě, která je na prd – a jediná změna je, že je to časem ještě víc na prd. A přesto – nebo právě proto – oceňuju autorčinu odvahu tohle napsat a pustit ven takhle natvrdo. Bez ohledů na čtenáře, bez snahy zalíbit se. Je v tom opravdovost, která bolí. Nevím, jak to vlastně hodnotit. Příjemné čtení to rozhodně není. Ale jako výpověď o určitém typu reality to funguje až nepříjemně dobře. A možná i to má v literatuře své pevné místo.

Čtyři dětství, jedno úzkostnější a odpudivější než druhé. Šeď devadesátek (ale lze zobecnit, viz klepač a háčkovaná dečka na obálce), alkoholický otec, odevzdaná matka, babka, co přechází z führerovství do rozkladu, Maďa, hop, hop, hop. Četla jsem dlouho, neb některé pasáže byly k nesnesení... ale vždycky jsem se vrátila, protože napsané je to skvěle.