Tento příběh jsem zhltla. Bylo mi z něj tak neskutečně smutno. Hlavní hrdinka Anna prožívá své poslední chvíle v domově důchodců. Nemocná se srdcem a Alzheimerovou nemocí. Vzpomíná hodně na svoje mládí, většinou je smutná a duchem nepřítomná, ale při jedné z posledních návštěv se synem Lukášem řekne nahlas věty, kterým Lukáš nerozumí"ani ne pět minut" a Baška Voda. Co znamenají? Lukáš nikdy své matce nerozuměl. Byla uzavřená, odpovídala jen na otázky. Ošetřila a postarala se o ně. O něho a jeho sestru Janu. Ale milovala je? Víc si rozuměl s otcem. Po smrti své matky dostává v tašce věci. Krabičku s dopisy, které jeho matce psala babička a fotku, na které je mamka se svou kamarádkou a dvěma kluky. U moře, místo Baška Voda. Ukazuje fotku tátovi, ale ten si vymýšlí, že tam byli v červnu, přestože na fotce je psaný datum srpen 1968. Lukáš pozve na dovolenou svou dceru Moniku, kterou po svém rozvodu vídá málo. Vydávají se na cestu do Chorvatska do Bašky a obeznámí ji s částí, kterou zjistil. Domnívá se, že měla maminka v Chorvatsku milostný románek. Ano i ne. Kniha je vyprávěná i vzpomínkami Anny, které se prolínají s vyptáváním Lukáše. Seskládá si postupně celou pravdu. Některé věci je nejlepší nechat spát. Jenže Lukáš už potřeboval znát pravdu. Nemohl jinak. Opět mi zasáhla srdce. Skvěle napsaný román o rodinném tajemství.

Zdaleka ne každá kniha mě nutí vžívat se do hrdinky příběhu, ale tady to vyplynulo zcela přirozeně: co bych dělala v takové situaci (tedy v situaci Lukášovy matky) já? Jak by se zachovala moje rodina? Ačkoli mě kniha nijak nestrhla – dějem ani jazykem – tak už jen fakt, že mě přinutila k těmto dotazům, beru jako plus. Ovšem těžko říct, zda bych měla jako další pozitivum brát zjištění, že na druhou otázku jednoznačnou odpověď neznám. Každopádně oceňuju nečekanou zápletku, respektive její rozuzlení; našim čtenářkám knihu určitě doporučím.