Alice

Z pěti povídek jen dvě zaujaly a přiměly k nějakým hlubším vnitřním pochodům. Jinak to působilo jako bezúčelné potulování mezi zkratkovitými vjemy, jako když jste na poznávacím zájezdu s průvodcem, kterému se chce hodně na malou a prohlídka vás tak nestihne ani zaujmout. Proklamovaný melancholická tón u mě padl na úrodnou půdu jen v poslední povídce, která má (díky své částečně sumarizační funkci) více témat a více vrstev. Jinak to působilo spíš ospale než melancholicky a zamyšleně. Pro mne stály za to jen povídky Conrad a Raymond (druhá a poslední). V moderní německé literatuře tedy budu "autora svého srdce" hledat dál.

Kniha obsahuje "len" 5 poviedok, ktoré som si však musel dávkovať pomaly a postupne. Všetky poviedky sú o smrti, v každej umiera nejaký muž. Všetky sú napísané veľmi strohým, stručným, ale úderným jazykom. Autorka sa nezameriava ani tak na emócie zvnútra, skôr pozoruje a zaznamenáva atmosférické detaily vonkajšieho sveta. Myslím si, že v obdobiach, v ktorých sa cítime rozbitý (keď nám napr. niekto blízky umiera, alebo keď sa nám niečo vážne deje) si omnoho viac všímame tie každodenné detaily, lebo nám dochádza, že tu asi nebudeme navždy. A tento pocit Judith Hermann dokázala svojim strohým, ale intenzívnym štýlom zhmotniť. A za to jej tlieskam!