Ahoj Můj miláčku

Těžko se hodnotí literární kvalita něčeho tak osobního a intimního jako dopisy jednoho manželského páru. Až na to, že téměř tisícistránková korespondence nebyla určena jen pro toho druhého, ale prošla rukama hned několika cenzorů a příslušných papalášů. Jak moc se dá psát o ničem? Jak složité je popsat list papíru, když je vam zakázáno mluvit v podstatě o všem, z čeho se váš život nyní skládá? Přiznam se, ze jsem dopisy nečetla kvůli Jirousovi, ale Jirousové a možná i proto jsem dojmy jen přehlcena. Ahoj můj miláčku totiž nejsou jen sesbírané dopisy, ale slouží také jako doklad své doby. A kromě očividných mocenských her ze strany totalitního státu se zde objevuje i méně probíraná kapitola z nedávných dějin. A to disent a ženy. Jirousova si nemohla stěžovat. Na stranu, ale ani na manžela. Pokud i jen v jediném dopise naznačila něco podobného vzteku na to, že ji nechal s dcerami samotnou, bylo jí to vytknuto. Její dopisy jsou tak jen plné únavy, neutichající úzkosti ale i pevné víry, která je v těch znepokojivých dobách jejím největším držákem nad vodou. Není jí dovoleno mít vztek a nezbývá jí tak ani nic jiného, než se postarat o svou rodinu a zajistit její přežití. Pokud někdo četl dopisy aby se dočetl o Jirousově pobytech ve vězení, odejde pravděpodobně s prázdnou. Neuvěřitelná síla Jirousové je nakonec tím, co čtenáře zasáhne nejsilněji.