Pravdivý příběh Plastic People

Skvělé povídání o životě "tehdy", když jsme se snažili budovat zářné zítřky. No, několikrát jsem si říkal, že snad takovéto "budování" nebude čekat naše potomky. Vždyť potlačování jiných názorů leckoho z mocných svádí ke zneužití své moci. V knize mě hodně překvapila několikrát zmínka o Milanu Knížákovi, o jeho vlivu na underground i o jeho levičáctví. Magorova autentická freska se bezvadně čte, vede hodně napřímo k doplnění vzdělání o metodách establishmentu, které nás měly přivést ke komunismu. Umí totiž jednoduše vyjádřit své pocity a ke každému přistupuje napřímo, padni komu padni. A tak ještě k úplnému doplnění vzdělání poslouchám Plastiky na Spotify.

Ivan Martin Jirous je pro mě důležitá osoba. Třeba i tím, že jsem jeho básně dlouho používal jako modlitby – ještě v době, kdy jsem si pletl kancionál s katechismem a zvonek ohlašující začátek mše pro mě byl signálem k opuštění kostela. Taky je na jeho příběhu vidět, jak je člověk komplikovaný tvor, z jak prapodivné kombinace vzácných darů a černočerných prokletí může být kolikrát lidská osobnost namíchána. Martin Jirous se prostě těžko hodnotí, pokud se nemají některé jeho vlastnosti (kladné i ty temné) zamlčovat. V pravdivém příběhu PP je vidět, jak je Jirous pro Plastiky důležitý a jak byli Plastici důležití pro protikomunistickou opozici (ten dopad byl mnohem větší, než to na první pohled vypadá, vůbec se to nedá brát jen jako součet návštěvníků koncertů). A taky nelze nevidět, jak draze zaplacené a těžké to všechno bylo, být na první pohled odlišný v atmosféře Husákova Československa – myslím, že kdyby tohle pod vrstvičkou veselých historek zapadlo, přišli bychom při vnímání příběhu Plastiků o důležitý aspekt. Z hlediska informačního je tahle kniha méně bohatá, než Magor a jeho doba Marka Švehly. Velmi často jsem se vlastně dozvídal sobě již známé věci. Ale přesto to bylo pro mě příjemné setkání, mít možnost si poslechnout historii Plastiků vlastními slovy Martina Jirouse – a vzhledem k tomu, že jsem poslouchal na pokračování v rozhlase, tak i částečně jeho vlastním hlasem.