Achilleova píseň

Vím, že tato kniha je velice populární, ale já jdu bohužel proti proudu, protože mi to bohužel úplně nesedělo. A je mi to líto, protože začátek se mi jevil slibně. Přiznám se, že o řeckých hrdinech toho zas tolik nevím a doufala jsem, že mi tento příběh pomůže ujasnit si, kdo je kdo a vůbec ty souvislosti kolem Achillea a Patrokla. A i když mi kniha v tomto do určité míry posloužila, pořád tu platí "do určité míry" - ne naplno. Určitou překážkou pro mne bylo množství jmen a postav, které se mi tu prostě pletly dohromady, což mi to čtení neulehčovalo. Dějově mne bavila spíše ta první polovina, v níž autorka zobrazuje seznámení Achillea a Patrokla a jejich vztah v počátcích. Druhá polovina je zaměřena pak na trojskou válku a následky. A nevím, jestli jsem na popis válečných bojů a intrik neměla jen náladu nebo co, ale mne to prostě příliš nebavilo. Asi možná i v kontextu toho, že člověk si ze školy tak nějak pamatuje, kam to bude asi směřovat. Nedá se ale autorce upřít, že její styl působí vcelku vypsaně a že jí je toto téma blízké - znalost tématu je ze strany autorky patrná, protože píše vcelku suverénně a bez váhání. V tomto autorce patří určitě plusové body. I tak určitá dojímavá místa tu na čtenáře umí zapůsobit. Ale celkově je to pro mne spíše lehce podprůměrné. Nevím, asi nejsem úplně cílovka.

Už v polovině knihy jsem si umínila, že se pustím do trochu hlubší recenze než obvykle, protože takhle kniha za to rozhodně stojí a ve mně se mísí tolik pocitů, že bych se s nimi chtěla podělit… Autorka toto období přímo studovala a evidentně se jí zalíbil příběh o Achilleovi a jeho věrném příteli Patroklovi. Právě Patroklovými ústy vypráví příběh o dávných dobách, o bozích a hrdinech, o lidech a o lásce, o ztrátě a přátelství a o smrti. Z původního příběhu si vzala všechna známá „fakta“ a udělala z hlavních hrdinů milence. Ze začátku to někomu může přijít ztřeštěné a nehodné. Po troše hloubání si říkám - sakra proč ne? A nakonec nejde o to kdo je jakého pohlaví, určitě ne v lásce a o to hlavně jde. Autorce se podařilo nenásilně vtáhnout čtenáře přímo do centra dění. Během čtení jsem se zamilovávala, trpěla, smála, zlobila a plakala. Achilleus nebyl jen narcistický hrdina, jak se nám snaží v hodinách dějepisu vtloukat. Možná ho autorka místy zidealizovala až moc, ale byl to určitě člověk (pardon polobůh) a nic není černobílé. Příběh začíná popisem dětství obou hrdinů, kdy král Menoitia vyžene, dle jeho názoru, nepovedeného syna – Patrokla, který se tak shodou náhod dostává do vyhnanství ke králi Péleovi. Zde se Patroklos poznává s královým synem – polobožským princem Achillem, který byl věštbou předurčen k velkým věcem. Z nějakého neznámého důvodu si Achilles vybere Patrokla jako svého nejbližšího druha a od té doby od sebe chlapci pomalu neudělají ani krok. Společně se vydávají do učení ke známému kentaurovi Cheironovi, kde se učí stopování, hudbě a medicíně. Chlapci zde stráví nádherné tři roky života. Z přátelství se stává postupně láska, kterou není schopná zničit ani Achilleova božská matka, mořská nymfa, Thetis. V pouhých 16 letech ale musí oba dospět a vydat se vstříc svému osudu v Troji... Původní epos je nelítostný a i když bych jim chtěla zoufale fandit, aby to dobře dopadlo, vím, že je to předem prohraná bitva. I tak mě něco nutí zuřivě hltat další stránky vstříc hrůznému konci. Autorka si s eposem poradila celkem slušně. Vynechala zbytečné popisy čehosi a nechala pracovat čtenářovu představivost na plné obrátky. Nakonec jde především o pocity a ty z knihy doslova tečou. Také se mi líbí, že de facto tuto tragickou báji o Achilleovi a Patroklovi přepsala do přijatelné čtivé podoby a já mohla zavítat do tohoto bájného nádherného, ale i krutého světa.