"Smutky jsou různé. Klučičí a holčičí, malé a velké, vysvětlitelné a nevysvětlitelné, důvodné a bezdůvodné, příjemné a nepříjemné… ale všechny smutky jsou vlezlé. Vlezou do člověka a pak se v něm usadí. Někdy nakrátko a někdy na pěkně dlouho. Některé ho drží pod krkem a skoro ho udusí, některé jen tak lechtají v břiše a ty nejhorší berou světu barvy a slovům význam a srdci naději." Osmero barevných smutků. Nikdy mě nenapadlo, že smutek je barevný, ale po přečtení krátkých příběhů Marky Míkové uznávám, že smutek může světu krást barvy. Naštěstí svět je pestrobarevný a máme kamarády (i čtyřnohé) a aktivity, které nám pomohou najít radost. Tři příběhy nejsou členěny do odstavců, ale vzhledem k jejich rozsahu mi to ani nevadilo. Při čtení jsem cítil trochu vnitřní smutek, ale díky závěru jsem se u každého příběhu nakonec pousmál. Závěrečné rady, jak předcházet smutku jsou využitelné. Celostránkové ilustrace Báry Valecké zachycují sice jednotlivé smutky, ale drobné obrázky v rohu stránek naznačují možnou radost.

Krátké příběhy dětí, které něco trápí a proto jsou smutné. Ne vždy jde vše vyřešit, můžeme mít smutek po někom. Ten je fialový. A další druh smutku je třeba bílý. Kniha ukazuje že i když je smutek všude, nemusíme se za něj stydět.