Kabát a kabelka

Ujeté? Ani trochu! Jenom trochu bláznivé... :-) Velice zdařilý příběh s vskutku netradičními hrdiny, určený pro malé čtenáře. Jak už název říká, postavy jsou rovnou dvě, kabát a kabelka. Dějištěm jsou známá a neznámá pražská zákoutí, kde se oba různě toulají, kde zažívají všemožná dobrodružství... až jim do života zasáhne pandemie. Nikoliv nemocí, ale spíše nařízeními, ovlivňujícími životy nejen všech lidí, ale i věcí. Ulice najednou zejí prázdnotou, je zakázáno se potulovat bez roušek a kabelka přijde o možnost navštěvovat knihovnu, kam si chodila půjčovat knihy. Když se ti dva setkají, je z toho láska na první pohled, ale oba musí překonat ještě mnoho nástrah, než mohou být zase spolu. Díky jejich příhodám se malí čtenáři nenuceně seznámí s realitou tehdejšího lockdownu /roušky, zákazy vstupu, zákazy srocování/, jak zasahoval do životů nejen lidí se zázemím, ale i bezdomovců. Je to však příběh hlavně o lásce a štěstí, které jsou všudypřítomné, stačí jen se umět dívat. Nabízí čtení velmi hřejivé, milé, vlídné a pozitivní, se spoustou vtipných momentů a situací, např. když se kabát nechává spravovat a sešívat. Text místy oživují verše písní, které si hrdinové prozpěvují, místy je až nečekaně hravý. Autorka dovedně pracuje s napětím: střídá kapitoly se zážitky obou postav, které ve vypjaté chvíli opouští, aby se k nim pak zase vrátila. Jen je škoda, že používá cizí pojmy: v kontextu se sice jejich význam hned ozřejmí, ale i tak to dětem může četbu poněkud zkomplikovat. Zklamal mě i závěr, za který ubírám body: zdá se mi takový divný a nepropracovaný, bez výrazné pointy. Oceňuji však skvělé ilustrace, které knihu doprovázejí. "Kabelka ujížděla autobusem a dívala se z okna, jak prší. Usmívala se. Těšila se na knížky, které si vypůjčila. Opatrně se otevřela a z postranní kapsičky si vyndala čokoládu. Rozbalila ji a ždibeček si ukousla. V tu chvíli se objevil na okraji malý růžový čumáček. "Já vím, že jsi tu taky," zastyděla se. Honem ulomila malý kousek čokolády a podělila se. Spokojeně si pobrukovala: Měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici, byla černá a bílá, každému se líbila... Řidič autobusu to zaslechl a otočil se dozadu: "Jé, tohle jsem neslyšel už pěkně dlouho, tuhle písničku." Pak se ke kabelce přidal, a tak zpívali oba. Lidi v autobuse se smáli." "Ten člověk seděl docela na krajíčku a díval se dolů do vody. Kabátu se to pranic nelíbilo. Vždyť by mohl spadnout. Popoběhl a vstoupil na most. Pomalu se sunul blíž a jen se bál, aby toho člověka nevylekal. Ten se ale nehýbal, pouze dál upřeně hleděl do řeky. Netrvalo dlouho, a kabát stál těsně vedle něj a díval se mu do tváře. Po chvíli si k němu přisedl, opatrně mu položil rukáv na rameno a hřál ho. Ten člověk, jak se rozehřál, tak vzdychl. Kabát mu začal potichoučku zpívat písničku, co ho právě napadla: Kdo ví, c oje v kapsách schovaný Co bude zítra, to nikdo z nás neví Zapni se ke krku než se to převalí Co bolí, přebolí brzy se zahojí... Tak vyhrň si límec a neboj se vůbec srdce zas poskočí jiskřičky do očí zase se vrátí Hahú hahú hahú... opravdúúú..." "Kabelka byla trochu naražená a zaražená. Po tak dlouhé době mohla jít, kam chtěla. Otřepala se jako pes a šla. Spíš běžela, než šla. Upalovala domů. Myš v ní lítala tam a sem jako nudle v bandě."

Další nápaditý příběh Marky Míkové. Setkání kabátu a kabelky mi připomnělo příběh jablíčka a oříšku z Aškenazyho Praštěných pohádek (https://www.databazeknih.cz/knihy/prastene-pohadky-24907 - Na jednom stromě). Líbilo se mi, jak autorka zakomponovala dobu coviděvěrouškovou a jaké aluze použila při výběru knížek, které si půjčila kabelka. Galina Miklínová na obálce zachytila i strom - ČV 2022 - Kniha, která má na obálce strom.