Vzpomínka na mrtvé

Pravdy života a smrti. Pomníky a památníky u silnice, na zapomenutých a neudržovaných místech. Představivost? Apalačský folklór? Doprovází vás cestou přízraky? Divná pozornost. "Kde já už jsem to viděl?" Výpravný román je spíše thriller, než horor. Autorův rukopis je temnější, ale není temný. Ale já potřebovala číst horor. Dlouho se nic nedělo a když nastala nějaká akce, jako např. bázeň hrdinů, bylo to mdle podané a trochu nudné. Pro autora strach je strach a tímto uzavřená kapitola. Vracel se k tomu dál, ale spíš povrchně, žádné napětí. Prostě nic. Za mě zklamání.

Tohle byl přesně ten typ příběhu, který si mě získal hlavně atmosférou. Od začátku se nad celým dějem vznáší silný pocit nejistoty a svíravého neklidu, který postupně houstne s každou další kapitolou. Autor velmi dobře pracuje s napětím i s tím, co zůstává jen naznačené, takže jsem měla neustále pocit, že se něco skrývá těsně pod povrchem. Právě to mě nutilo číst dál a dál, protože jsem potřebovala vědět, kam celé to podivné a znepokojivé směřování povede. Velmi dobře funguje i postupné odhalování jednotlivých stop. Příběh si dává na čas, ale nepůsobí zdlouhavě – spíš cíleně buduje atmosféru neznáma a narůstajícího ohrožení. Nejvíc mě bavilo, jak autor pracuje s prostředím a pocitem izolace, díky čemuž má vyprávění téměř filmový nádech. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že kniha přesně ví, jak si udržet tajemství a nepůsobit prvoplánově. O to větší rozpor ve mně zanechal samotný závěr. Vyústění na mě působilo mnohem méně zajímavě než všechno, co mu předcházelo, a dost mě zklamalo, že se příběh nakonec opře o poměrně známý a poněkud ohraný lidský prvek. Osobně bych asi víc ocenila neurčitější a otevřenější zakončení, které by si zachovalo stejnou tísnivou nejednoznačnost jako většina knihy. I přes to ve mě ale převažuje velmi pozitivní dojem, hlavně díky tomu, jak silně fungovala atmosféra a autorova schopnost udržet napětí téměř až do samotného konce.