Vzpomínky na mrtvé

Tohle byl přesně ten typ příběhu, který si mě získal hlavně atmosférou. Od začátku se nad celým dějem vznáší silný pocit nejistoty a svíravého neklidu, který postupně houstne s každou další kapitolou. Autor velmi dobře pracuje s napětím i s tím, co zůstává jen naznačené, takže jsem měla neustále pocit, že se něco skrývá těsně pod povrchem. Právě to mě nutilo číst dál a dál, protože jsem potřebovala vědět, kam celé to podivné a znepokojivé směřování povede. Velmi dobře funguje i postupné odhalování jednotlivých stop. Příběh si dává na čas, ale nepůsobí zdlouhavě – spíš cíleně buduje atmosféru neznáma a narůstajícího ohrožení. Nejvíc mě bavilo, jak autor pracuje s prostředím a pocitem izolace, díky čemuž má vyprávění téměř filmový nádech. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že kniha přesně ví, jak si udržet tajemství a nepůsobit prvoplánově. O to větší rozpor ve mně zanechal samotný závěr. Vyústění na mě působilo mnohem méně zajímavě než všechno, co mu předcházelo, a dost mě zklamalo, že se příběh nakonec opře o poměrně známý a poněkud ohraný lidský prvek. Osobně bych asi víc ocenila neurčitější a otevřenější zakončení, které by si zachovalo stejnou tísnivou nejednoznačnost jako většina knihy. I přes to ve mě ale převažuje velmi pozitivní dojem, hlavně díky tomu, jak silně fungovala atmosféra a autorova schopnost udržet napětí téměř až do samotného konce.