Republika zlodějů

Locke Lamora mi tentokráte předal něco jinýho, než pro co jsem si přišla. Nejednou mě donutil dumat nad tím, kolik máme empatie k autorovi a jestli bychom ji vůbec měli mít? Jsme dost vnímaví k tomu, že na druhé straně vět uspořádaných do kapitol sedí někdo, kdo bojuje s vlastními démony? Dosazujeme si do této rovnice ještě vůbec dalšího člověka? Nebo si jen necháme spokojeně plnit břicha úžasnými příběhy a to nám stačí? Scott Lynch si během psaní procházel rozvodem a depresemi. Věřím, že tlak veřejnosti byl, a stále je jeho denním chlebem. Ale tlak společnosti se čas od času krčí před tím, který na sebe nakládáme my sami. Lamoru jsem tentokrát nezastihla v dobrém rozpoložení. Příběh se rozplynul pod tíhou jedné dávné lásky, která se snažila dohnat něco, co se možná dohnat nedalo. Jean a Locke ustoupili do pozadí a celých těchto sedm set stran znělo jako jedna velká předehra. Čas od času bez energie, ztrápená, hledající cestu, pak zase pulzující a trefná… A víte co? Já to beru. Protože lidé by pro nás prostě neměli přestávat být lidmi :)

Třetí díl je o něco slabší, než první, ale určitě lepší, než druhý díl. První část zbytečně dlouho řeší Lockeho umírání na otravu neznámým jedem. Určitě je důležité smrtící problém vyřešit, ale pro další děj je podstatné jen to, kdo Lockeho před smrtí zachrání. Zbytek příběhu se pak týká politického špinavého boje s jasně danými mantineli. To je Lockemu daleko bližší, než pirátství. Může zde využít své zlodějské schopnosti podfuků a diverzí. A až do konce si nemůžete být jistí, jak politické soupeření dopadne. Daleko více se tu řeší Lockeho minulost. Zejména jeho životní láska, která byla v prvních dvou knihách jen lehce zmíněna. Nyní toho tady bude tolik, až se vám z přehršle Lockeova tokání začne nejspíš dělat i špatně. Také se dozvíme něco málo o Lockeho minulosti ještě předtím, než se přidal do zločineckého podsvětí, a daleko více o nájemázích. Jestli mě v knize něco nudilo, tak to byly zejména tradiční flashbacky, které se týkaly divadelnictví. Abyste rozuměli, divadlo mám rád, chodím do něj pravidelně, ale na čtené repliky ve stylu Shakespeara mě moc neužije. Lynch pak zde má těchto přednesů zbytečně moc. To, v kombinaci s nevybouřeným zamilovaným pubertálním Lockem nebylo pro mě moc zábavné. Musím ale pochválit český překlad, který si i s těmito divadelními replikami poradil velmi dobře.