The Republic of Thieves

Locke Lamora mi tentokráte předal něco jinýho, než pro co jsem si přišla. Nejednou mě donutil dumat nad tím, kolik máme empatie k autorovi a jestli bychom ji vůbec měli mít? Jsme dost vnímaví k tomu, že na druhé straně vět uspořádaných do kapitol sedí někdo, kdo bojuje s vlastními démony? Dosazujeme si do této rovnice ještě vůbec dalšího člověka? Nebo si jen necháme spokojeně plnit břicha úžasnými příběhy a to nám stačí? Scott Lynch si během psaní procházel rozvodem a depresemi. Věřím, že tlak veřejnosti byl, a stále je jeho denním chlebem. Ale tlak společnosti se čas od času krčí před tím, který na sebe nakládáme my sami. Lamoru jsem tentokrát nezastihla v dobrém rozpoložení. Příběh se rozplynul pod tíhou jedné dávné lásky, která se snažila dohnat něco, co se možná dohnat nedalo. Jean a Locke ustoupili do pozadí a celých těchto sedm set stran znělo jako jedna velká předehra. Čas od času bez energie, ztrápená, hledající cestu, pak zase pulzující a trefná… A víte co? Já to beru. Protože lidé by pro nás prostě neměli přestávat být lidmi :)

Tuto sérii od Scotta Lynche mám ráda a ani tento díl, i když je všeobecně považovaný za slabší, ode mne nižší hodnocení nedostane. Děj je sice trochu pomalejší a není tak vygradovaný do nebezpečných situací jako předchozí díly, ale stále jsou tu zajímavé postavy, neskutečné hlášky a situace a vtipné komentáře, pro které tuto sérii miluju. Tento díl je na rozdíl od předchozího svým způsobem uzavřený. Locke a Jean svoje úkoly dokončili, ale já pevně doufám, že se dalších slíbených dílů Pánů parchantů dočkáme.