Druhý díl v ničem nepokulhává za prvním. Výtečná i humorná dobrodružství Lockeho a Jeana se přesouvají do hráčského města Tal Verarru, kde se snaží uskutečnit dokonalou loupež a okrást největší hernu Hříši. Ani tentokrát však nejde vše podle plánu a díky podlému podvodu jsou nuceni pracovat pro mocichtivého Stragose. Ocitají se na moři ve společnosti pirátů, mezi kterými se však kupodivu cítí více než dobře. Příběh jsem si opravdu vychutnala.

Locke Lamora je zpátky, a to je kurtizánsky dobře. Asi je všem jasné, že po tomto zcela nezaujatém výkřiku radosti se ode mě objektivní kritiky nedočkáte. Ono je těžké pomlouvat knihu, co vás od první stránky nadchne perfektní stylistikou. Protože ty květnaté dialogy (a hlavně nadávky) si prostě zamilujete. Jistě, druhý díl Pánů parchantů je jiný než ten první, ale osobně jsem za to rád. Motiv neotřelých zločinců, kterým bezvadně klapnou jejich vpravdě neuskutečnitelné plány, lze opakovat jen po určitou dobu. Lépe řečeno jednou, protože pak už je forma zápletky jasná a nemá moc čím překvapit. V tomhle ohledu se však Scott Lynch poměrně snadno vyhýbá prošlápnuté cestě a po krátkém úvodu si už míří vlastním, zcela nevypočitatelným směrem. Takže ano, Rudá moře jsou nestandardně vystavěným románem, který se chvíli tváří tak a pak zase onak. Ovšem to, co bych jinému autorovi omlátil o hlavu, tady funguje naprosto precizně. Teď se ještě dočkat dalšího pokračování, aniž bych musel reinkarnovat.