Zámek uprostřed světa

Mimořádné čtení. Fakt. Milenu Štráfeldovou mám čím dál raději. A Zámek uprostřed světa mě v tom zase utvrdil. Rozhodně jedna z nejlepších knih, které se mi letos dostaly do ruky. Na jejích knihách mě baví hlavně to, jak dokáže propojit beletrii s historií. Není to ale klasický historický román, kde jen sledujete příběh několika postav. Tady je opravdu hodně faktů, historických souvislostí, známých i méně známých osobností a událostí. Někomu by to možná mohlo vadit, mně to naopak vyhovovalo. Právě kvůli tomu mám její knihy ráda. Tentokrát mě asi nejvíc bavila první část zasazená do Vídně. Umění, kultura, salony, tehdejší společnost a všechny ty osobnosti kolem Klimta, Schieleho, Freuda, Mahlera a dalších. Štráfeldová má podle mě obrovský talent vykreslit dobu tak, že člověk nemá pocit, že čte učebnici dějepisu. Přestože těch informací je opravdu hodně. Druhá část už je samozřejmě mnohem temnější. A znovu mě dostal hlavně ten pomalý a plíživý nástup nacismu. Člověk samozřejmě ví, jak to všechno dopadne, ale právě sledovat, jak se postupně mění společnost, jak se z nenápadných projevů antisemitismu stává něco mnohem horšího a jak si lidé zvykají na věci, které by jim ještě před pár lety připadaly nepředstavitelné, je stejně děsivé pokaždé. Líbilo se mi také, jak autorka pracuje s kontrastem obou hlavních ženských postav. Dvě ženy, dva úplně odlišné světy a přitom jedna historická doba a jedno místo, které je nakonec propojí. A právě Panenské Břežany pro mě po přečtení dostaly úplně jiný význam. Co mě trochu rušilo, byla občasná nepřehlednost v množství historických postav. Hlavně v nacistické části jsem měla chvílemi pocit, že se mi všechna ta jména začínají slévat dohromady. Pokud člověk nemá v tomto období úplně jasno, může se v tom snadno ztratit. Na druhou stranu právě díky Štráfeldové jsem si některé souvislosti konečně poskládala. A to je asi to, co na jejích knihách oceňuji nejvíc. Ona vám nedá jen jeden příběh. Neustále kolem něj otevírá další dveře. Člověk začne číst o jedné postavě, pak si dohledává obraz, další osobnost, historickou událost… a najednou má otevřených dalších deset záložek. Zámek uprostřed světa pro mě tedy není úplně typický román. Je to spíš kombinace románu, životopisného vyprávění a historické exkurze. Ale mně to rozhodně sedlo.