Trestankyně

Po přečtení románu mě napadá pouze jediné slovo, a to perfektní. Takhle nějak si představuji román, který je zároveň úžasně beletristicky podaný a přitom doslova nabitý informacemi. Smekám před vynikajícími autorčinými znalostmi dobových reálií a snahou vykreslit nejen osudy Růženy Vackové, ale i doby, ve které žila. Čtenář si udělá nádhernou představu o tom, jak to u nás vypadalo za první, za druhé republiky, za německé okupace i v 50.- 60. letech. Některé pasáže mě i velice pobavili, zvláště některé perličky ze života prvorepublikových umělců a politiků. Autorka dokázala bravurně skloubit popis společenského, kulturního i politického života první poloviny 20. století. Postupně mi ale úsměv na rtech zamrzl, když před námi autorka začala poodhalovat osudy nejen samotné Růženy, ale i dalších postav, ať už Růženě blízkých či úplně cizích, které jen v dané době „žily“. Člověk doslova žasl nad některými situacemi v knize, v nichž se ukázalo, že každý dokáže těžkostem, jež jim přináší doba, ve které žijí, odolávat jinak. Někdo si zachová svůj morální kredit do posledního dechu, jiný zradí doslova i pro kus chleba. Ale nechci tu nic a nikoho soudit, protože si vůbec neumím představit, jak bych se v dané době zachovala já. O Růženě Vackové jsem neměla do přečtení knihy ani ponětí. Statečných žen jako ona byla v naší historii určitě řada, jen je škoda, že se o nich nemluví. A za to bych autorce poděkovala především, že připomněla jednu z těch, které si zapomnění rozhodně nezaslouží.

"Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává. Jak ale uslyší hlas bubnu, tak se zvedne a táhne dál," prohlásila profesorka Růžena Vacková po podpisu Charty 77. Tímto činem jen završila svůj celoživotní boj za spravedlnost a vyšší mravní ideály. Už jako gymnazistka za dob rakouské monarchie musela přesvědčovat mnohé učitele a spolužáky, že dívky mohou být ke studiu stejně nadané, ne-li nadanější, nežli chlapci. Obdobně bude nucena obhájit svou pozici na filozofické fakultě, vždyť bude jmenována teprve druhou profesorkou Univerzity Karlovy. Za druhé světové války je za odbojovou činnost poprvé vězněna, do vězení se vrátí po vykonstruovaném procesu na začátku 50. let na dlouhých 22 let (z nichž sedm jí bude prominuto). Učení, které jí přinášelo radost, se nakonec může věnovat jen po krátkou dobu. Alespoň tomu oficiálnímu. Tomu neoficiálnímu zasvětila celý svůj život - bytové semináře a v dobách ještě temnějších, tzv. vězeňská univerzita. Životopis profesorky Vackové by měl sloužit jako učebnice českých dějin 20. století. Snad by se tak zlepšilo širší povědomí o minulosti naší země a o diktaturách, které člověka, jehož myšlenky a názory se jim zcela nezamlouvaly, dokázaly připravit o poslední špetky lidské důstojnosti. Ale Růžena Vacková nezahořkla - útěchu a vykoupení našla v katolické víře. Právě té, která ji přivedla k mnoha předním teologickým osobnostem té doby, která jí však rovněž byla onou vstupenkou do "pekla". Ve vyprávění Štráfeldové se jako jednotlivé pramínky slévají kapitoly psané čistě historiograficky, kapitoly plné dětského a mladistvého optimismu, až se člověku zdá, že místo písmenek se mu před očima míhá rozkvetlá louka, kapitoly smutné, temné a tragické, kdy se tiskařská čerň slévá v jednu hrozivou černočernou šmouhu a kapitoly pojednávající o vedlejších postavách, zpočátku možná vzbuzující drobné rozpaky a zmatení, aby následně našly své pevné místo v mozaice života Růženy Vackové. Slévají se dohromady a vytváří drásavý a varovný příběh, za jehož zprostředkování patří autorce velký obdiv a dík.