Černý kos

Jsem upřímně šťastná, že mě to zasáhlo. Víte, ona spousta autorů se snaží být světových a ruší tě to od čtení a čpí to ze stránek. A až na paní Klabouchovou jsem nenarazila na nikoho, kdo by se ctí uchopil temnotu po našem, na nic si nehrál a nechal tě v ní nerušeně brouzdat. A tady pan Klečka tě v ní nechá rovnou utopit a já za to děkuju. Děkuju za slzu na pohřbu a děkuju za husí kůži při loučení a nevolnost u vzletu ptáka. Odvrácenou stranu člověka umí napsat kde kdo. Ale napsat ji protknutou takovým lidstvím a takovými uvěřitelnými dialogy to je kumšt. Zmizelé děti, dávné zločiny…. dál ani v anotaci jít nemusíš, abys vycítil žánr a připravil se na klišé, které už svým způsobem máš rád. Mohla jít v tolika rovinách špatným směrem ale nestalo se tak a pro mě je to dokonalá rovnováha. Psychologie postav je vystavěna na jedničku, mohly mít větší rozměr, ale bylo by to na úkor svižnosti děje a i v takové míře si člověk s nima navázal vztah a nebyl mu lhostejný jejich osud. Bála jsem se černobílosti, ale nestalo se tak a i ti největší klaďasové měli temné myšlenky a naopak záporáci měli na svědomí světlejší momenty. Tohle jsou subjektivní dojmy, myslete na to, protože v téhle knížce bylo absolutně všechno pro mě. Zlo, které na tobě ulpí a nemůžeš se ho zbavit, rozhodnutí, která nemůžeš vzít zpátky, starý pán se silným poutem se psem. Já opravdu přemýšlím, co bych vytkla a byla spravedlivá a nic mě nenapadá. Teď jestli vyseknout poklonu autorovi nebo zároveň jeho redaktorovi, jak ta kniha byla skvěle osekaná a čtivá, jak byla vyváženě namixovaná a hlavně všechno do sebe zapadlo, aby se čtenář stihl bát, stihl být smutný, děsil se osudu němé tváře a nemohl strávit den bez The Beatles. Tohle je thriller, který ctí svůj žánr ale zároveň je neuvěřitelně lidský, bolavý, poetický a hlavně mu hrozně přeješ ať skončí dobře, ale nedokážeš si to představit. A pak jsou tam věty, které se ti zaklíní do srdce a připomenou se při každém pohledu na tuto knížku: Proč jí to trvalo tak dlouho? Jenomže šlo o Yoko. Chtěla bych napsat takovou knížku a moc závidím. Chtěla bych potkat Tomáše a slyšet, jak hraje Blackbird a usmát se na něho, i když je jen shluk písmenek a někde vzadu v hlavě to vím. Tak dobré to bylo.

Tak tohle budu hodně dlouho vydýchávat.