Do pozadí ustoupilo zaměstnání, věk i stav, aby mohly zasvítit vztahy a rozjímání. Ta síť blízkých lidí, které měl Haru okolo sebe, byla fascinující. Pomalu tekoucí hovory způsobily, že vlastně bylo úplně jedno, jestli a kam se příběh posune. Růže sama to možná dobarví. "Muž, který se domnívá, že se zná, je nebezpečný." "Vysvětlování je západní nemoc." "Dala bych ti všechno, ale ty o to nestojíš."

Hegel a Murakami na společným tripu. Nějak mi to celý přišlo strašně na sílu a na efekt. Možná ale právě to je ten point, kterej se má do člověka přečtením vtisknout: neuchopitelnost, rozvláčnost a pocit, že se už už blížíš podstatě -- aby ti nakonec protekla mezi prsty. Přesně touhle optikou jsem vnímala i hlavní pojednávaný mužský postavy: čas plyne (domněle předvídatelným rytmem, ale pokaždý trochu jinak), všichni se nonstop opíjej, prožívaj téměř neustálou disociaci a mluvěj spolu zásadně ve velkejch slovech a hádankách. To jediný, čím pro mě hrdinové byli uvěřitelný, jsou hluboce lidská potřeba nebejt sám a taky touha na konci dne něco znamenat, něco po sobě zanechat, někým bejt - někým bejt s druhejma a (možná nejvíc) někým bejt v druhejch. Hlavní postava Harua Uena je ilustrací mýho přesvědčení, že většina by lidí neměla mít děti. Nesmírně mě iritovalo, jak si do dcery projikoval zásadně sám sebe a nikdy (s výjimkou konečnýho pařížskýho uvědomění) mu doopravdy nešlo o ni, ačkoliv to sám sobě desítky let nalhával. Kdybych nebyla tak strašně popuzená, někde hodně hluboko pod povrchem by mi to celý přišlo vlastně absurdně jímavý a soucítila bych s Haruem, že nakonec dělá prostě nejlíp, jak dovede, ačkoliv vůbec neví, co dělá -- jako ostatně my všichni. Aktuálně ale rezolutně odmítám tenhle kunderovskej motiv muže zmítanýho osudem prožívajícího sebezpytný muka, jako by svým vědomým jednáním nepůsobil trápení dalším, který ve svých bytích taky tápou, jen na jejich zkušenosti se nikdo neptá a pro jejich hlasy není prostor (ani emoční kapacita Trpících Mužů). Cítila jsem s Rose. Jak vidno, kniha ve mně vyvolala emoce (vzteku a frustrace), současně bych ani v tuhle chvíli, natož později, nebyla schopná zprostředkovat její děj, ačkoliv se vlastně dělo furt něco (i když zdánlivě nic): lidi přicházeli a odcházeli, roční období míjela, bolest byla střídána lehkostí. Jak jsem se ztrácela v množství jmen postav, tak mě okouzlovaly některý poetický výjevy a některý věty mi připadaly nějak až příliš přesně vystihující univerzální lidskou zkušenost, pokud nejde o autorčinu umělecko-filosofickou pózu pseudo-rozumění životu, což si vlastně pořád nejsem jistá. -- "Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou" (str. 86). "(...) odtrhávám se od sebe samého jen proto, abych se k sobě neustále vracel, jsem odsouzený opisovat stále dokola stejnou kružnici" (str. 147). "(...) nikdy jsme si nebyli blízcí, zůstali jsme na povrchu a všechno v mém životě bylo utvářeno touto nemožnou hloubkou" (str. 153).