Knihu jsem měla rozečtenou, chybělo mi jen pár stránek a já je včera nebyla schopná dočíst. Dnes jsem tedy dočetla tento válečný příběh o statečnosti, lidské sounáležitosti a krutosti doby. Když jsem ho začala číst, ani ve snu by mě nenapadlo, že ničení, strach, ztráta těch, které milujeme a beznaděj vystoupí ze stránek této moc pěkné, zvláštní knihy tak krutě do dnešní reality. Plakala jsem.

Knihu jsem tu měla nachystanou již delší dobu, věděla jsem, že to nebude jedno z úplně lehkých čtení, ale to žádný z této doby…konkrétněji se jedná o příběh z II. světové války. Tentokrát jsem se ocitla v Itálii – Florencii. Román je rozdělen do dvou časových linií - které se střídají minulost s přítomností, jak už z jiných knih známe. Ta první vypráví skutečný příběh… Gerharda Wolfa (1896-1971) – německého konzula z Florencie – příběh je popsán od napadení fašisty a nacistické okupace až po osvobození. Gerhard je muž/ hrdina, který miloval město a jeho občany do té míry, že pro ně riskuje svůj život. Muž oddaný, který chránil umění (plno obrazů slavných malířů se dodnes dochovalo díky němu), dokázal svou chytrostí, schovat nejdůležitější umění ve Florencii. Dle autora Galvéze je příběh vyprávěn dle skutečných událostí a dle něho si zaslouží, aby ho znali všichni. Druhá linka je emotivním příběhem vnučky Hannah, žijící momentálně ve Španělsku, studující však ve Florencii… Pojmenovali ji Hannah po své nedávno zemřelé babičce - Hannah, která byla židovka. Babička si celý život schovávala průkaz německého vojáka, na jehož poslední stránce bylo napsáno: Hannah, dívka číslo 37. G. Wolf. Tento průkaz objevila vnučka v pozústalosti po babičce. Co toto znamená a jak to, že babička Hanah přežila II. světovou válku, se v tomto příběhu stránku za stránkou dozvídáme, Hannah to nedá a urputně pátrá po minulosti své babičky – na tyto kapitoly jsem se vždy moc těšila. Tato kniha je jiná, příběh se čte pomaleji, protože je nabitý informacemi – jako bonus jsem se dozvěděla zajímavé informace o známých osobnostech jako třeba Hugo Boss, papež Benedikt XVI nebo Ferdinand Porsche. Doporučuji spíše, čtenářům, kteří se chtějí něco dozvědět a nevadí jim přijímat i surové historické fakta.