Na tuhle knihu jsem narazil díky jedné duši ze seznamu mých oblíbenců a hned jsem si ji chtěl přečíst. Fronta v knihovně byla dlouhá a nakonec se vyplatila spíš jen napůl. O buddhismu jsem toho přečetl kvanta - a to ze všech možných škol či jen čistě teoretické principy. Matthias Ennenbach nezapře, že je lékař a psychoterapeut. Zároveň je i buddhistou. A očividně dost nadšeným. Ale při čtení mi nebylo jasné, pro koho je kniha určena. Hlavním problém vidím v tom, že k provádění takové terapie musíte mít výcvik terapeuta a zároveň mít dosti hluboké znalosti dharmy. Což je u nás takové ošemetné. Ne každý po x letech bude chtít opět nasávat dalších x let něco dalšího. Navíc si myslím, a to i za předpokladu, jak to několikrát autor popírá, že by zmíněný terapeut měl být praktikujícím buddhistou, aby lépe porozuměl učení, které předává a dokázal odpovědět na případné otázky a záseky ve cvičení a ku pomoci. Kniha je dosti obsáhlá i když autor nabádá, že ne vše musíme vyzkoušet a nutně praktikovat. A tím dosti, myslím opravdu velmi. Každopádně základními pilíři jsou bdělá pozornost (žití a uvědomování si přítomnosti), držení se střední cesty (vyhýbání se extrémům) a další nauky v rámci Čtyř ušlechtilých pravd jako je Ušlechtilá osmidílná stezka. Za velmi vydařenou považuji kapitolu o karmě, kdy nějakému činu musí předcházet záměr. Autor víceméně používá techniky a základní principy theravády oproštěné od mnišství a připomíná, že my jako laici jsme vystaveni všem nástrahám a pokušením moderního života, takže to máme o to těžší. Každopádně toho je při vší úctě moc. Kniha dost věcí okecává a navíc mi přijde, že se Ennenbach snaží ohlodaný buddhismus našroubovat na každého terapeuta a jakéhokoliv klienta. Jenže takhle to nefunguje. A nikdy nebude. Každý jsme jiný a každému vyhovuje něco jiného. Velmi často se nám, jakožto čtenáři dostane i hanění tradiční západní psychoterapie, ale to je dle mě špatně. Buddhistická psychoterapie není ani tak terapií, jako spíše úvodem a nuceným učením se buddhistického náhledu a přístupu k životu, což ne každý ocení a určitě to nevyřeší všechny problémy zakořeněné hluboko v nitru klienta. Není to samospásné učení i když se nám autor knihy snaží na víc jak 400 stránkách naznačit, že ano. Navíc se pro některé lidi ani samotnými učiteli nedoporučuje! Techniky v posledních kapitolách navíc jsou spíše laicky upraveny pro západního člověka a nebuddhistu. Rozuměj jako, že byly oproštěny o ten mystický a duchovní aspekt, kdy se následuje učitel (gurujóga), opakování manter, vizualizace forem Buddhů jako ve Vadžrajáně atd. Kniha tedy spíše hlavně slouží jako vynikající souhrn principů v rámci buddhistického učení, ale už tolik ne jako vzdělávací příručka pro budoucí terapeuty nebo učitele. To si každý musí sám prožít a zkusit na vlastní kůži, aby dharmu mohl v jakékoliv podobě předávat dál. Osobně doporučuji spíše spojení jungovské psychologie a buddhismu od Roba Preece v knize Moudrost nedokonalosti. Dá vám mnohem více. U nás se tomuto stylu psychoterapie a výuce věnují PhDr. Jan Benda nebo PhDr. Roman Hytych, Ph.D.