Sborník příspěvků vyšel v příležitosti pětadvacátého výročí naší ústavy (je starší než já, hrůza…) v roce 2019. Od té doby zase kvapem utekly čtyři roky (slavili jsme třicítku!) a jen s politováním musím konstatovat, že kniha je zcela aktuální, tím spíše jsou pak aktuální ty její části vyjadřující jisté obavy a skepsi. Vztah mezi vládou a prezidentem se zhoršil, druhý jmenovaný více než si autoři dokázali představit podkopává náš ústavní systém, politické strany jsou ve stále hlubší krizi. Soudní systém stojí před velkou zkouškou, které bude těžké se vyhnout, a i jestli se nám to podaří, budeme si otírat pot z tváří. Proto je, myslím, více než dobré si pročítat tento sborník i dnes, je totiž důležitější, než byl kdy předtím. Navíc je poměrně šikovný, obsahuje materiál o exekutivě, legislativě, u justici, pojednává o politických stranách, lidských právech, hlavně pak o svobodě. To vše prožívá jisté nepěkné chvíle a o to zajímavější tato pozastavení mohou být. Obzvláště bych sborník doporučil hlavně studentům práva a to hned v úvodu studia. Nabízí zajímavý přehled ústavněprávní problematiky a jako úvod je to opravdu sympatické. Omlouvám se za extrémní délku, ale myslím, že alespoň krátkou poznámku si zaslouží každý článek. Význam trvání liberálního právního státu pro existenci na svobodu orientovaného ústavního systému Eliška Wagnerová v úvodním příspěvku přichází s poměrně zajímavou úvahou na téma těch nejzákladnějších pojmů soudobé státnosti: právní stát, svoboda, demokracie… V tomto ohledu se mi zdá jednat o poměrně nepřekvapivou úvahu, ovšem nepřekvapivou úvahu, kterou je třeba stále opakovat. Ostatně dnes je více než kdy jindy potřeba zdůrazňovat myšlenku materiálního právního státu (tedy ne formálního právního státu), na které náš ústavní pořádek stojí a která je tak opomíjená politiky, či lépe, je jim moc dobře vědoma, úmyslně ji však zatajují, aby mohli zprznit ústavu pro bono suo. Proto tu chodí Jaroslavové Baštové a Miloši Zemanové, kteří moc dobře vědí (obzvláště ve druhém případě je to jisté), že Ústava není pouze text, ale systém, který je poháněn principy prostupujícími každé její ustanovení a že slovo „navrhuje“ neznamená nezbytně možnost volby a slovo „odvolává“ zase nezbytně neznamená ústavní diktaturu jednoho děduly. Proto je článek Elišky Wagnerové důležitý, toto nám připomíná, je to memento a věřím, že právě Eliška Wagnerová, jejíž pozice je přirozenoprávní, musí při pohledu na dění dnešních dnů ronit slzy. V jedné věci však s autorkou nesouhlasím a cítím potřebu to sdělit. V jednom bodě píše, že považovat nacistickou právní teorii za iusnaturalistický koncept je „hluboký, až tragický omyl a matení pojmů.“ To zkrátka není pravda, nacistická právní teorie byla ryze přirozenoprávní a z pozitivistické koncepce nezachovala nic, zvláště přihlédneme-li k faktu, který je pozitivistům nejvíce vyčítán, tedy že za platné právo považují právo vydané v řádném legislativním mechanismu, proti kteréžto koncepci očividně dosti nesourodě stojí princip právní vázanosti Vůdcovým, byť neformálním, pokynem. I jednoduchou postmoderní analýzou metanarativů by bylo lze dokázat, že se v tomto bodě autorka mýlí, ale patrně by to bylo zbytečné. Každopádně je jistě inspirativní důraz na jednotlivce, který by měl být středem politické filosofie a velice elegantní závěr, ve kterém se Eliška Wagnerová tvrdě, leč zcela racionálně pozastavuje nad zhůvěřilostí kterou je SPD a (ač tehdy neexistující formálně, de facto se tvořící v hlavě Václava Klause mladšího) Trikolora. Ideové zdroje a motivy při tvorbě Ústavy České republiky Jedná se o poměrně zajímavý vhled Daniela Kroupy do časů vzniku Listiny a Ústavy, ukazující poměrně mnoho zajímavých trendů. Při propojení dějů tehdejších a kontextů dnešních člověk při čtení docházel tu úlevným vzdechům, tu vyděšenému napětí. Proč? Upřímně hlavně kvůli Klausovi. Václav Klaus, jak jsem již dříve věděl a jak mi bylo připomenuto mimořádně konkrétně v tomto textu, prosazoval liberální ústavu, která nejen, že by se nevázala na materiální hodnoty (Zde si člověk musí připomenout jejich diskusi o formulaci čl. 3 Listiny. Ten se stojí tak, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“, Klaus však tehdy prosazoval tuto formulaci „Listina základnách práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky.“. Klaus tehdy onu formulaci prosazoval proto, aby mohl tehdy již schválenou Listinu hodit do koše, jelikož přece je rozdíl mezi „listinou“ a „Listinou“, a mohl se tak úspěšně zbavit sociálních práv, práv ochrany přírody a dalších…), navíc by silně prosazovala vliv exekutivy, například jejím přímým napojením na centrální banku. Toto materiální oslabení ústavního pořádku České republiky by patrně v kontextu postupného nástupu šílenství Klause samotného (bože z toho chlapa je úplný magor), naprosto destruktivnímu prezidentování Miloše Zemana a autoritářským sklonům Andreje Babiše, patrně vedlo náš stát cestou Polska a Maďarska, cestou autoritářského populismu, cestou šikany menšin a likvidace demokracie samotné. Cokoliv, co snad lze ODA a Václavu Havlovi vyčítat by mělo být prominuto ve stínu těchto děsivých představ. Přeci však, drobná kritika. Prosadili tehdy takzvanou kvalifikovanou většinu pro změnu ústavního pořádku. Daniel Kroupa se tím v článku do jisté míry chlubí. To považuji za velký přehmat, z podoby, jakou nakonec dané limity mají totiž vyplývá, že absolutní většina, potřebná ke schvalování méně důležitých záležitostí (pobyt cizích jednotek na území ČR...) je ve skutečnosti větší, než kvalifikovaná většina potřebná ke změně samotné Ústavy. Ta první totiž vyžaduje 142 poslanců a senátorů, kdežto ta druhá kvůli třetinovému kvóru vyžaduje toliko 139 poslanců a senátorů. Škoda, náš ústavní pořádek je díky tomu méně stabilní, jak ukázala například přímá volba prezidenta.

Vládní a parlamentní priority, které formovaly tvorbu Ústavy v roce 1992 Ačkoliv si paní doktorky Syllové vážím, tento příspěvek neshledávám zase tak poutavým. Jeho obsah je v zásadě podtržením části doktora Kroupy. Ukazuje, opět, že nechat projekt naší ústavy v rukách Václava Klause by nás dovedlo do temných koutů Evropy, do lánů Polska a Maďarska. Je dobré si to připomínat, ale lepší práci v tomto přeci jenom udělal doktor Kroupa. Subjekty podílející se na přípravě Ústavy České republiky Článek stručně shrnuje přehled aktérů podílejících se na tvorbě naší Ústavy. A to je vše, to článek dělá. Možná měl být umístěn ještě před článek doktora Kroupy a doktorky Syllové, ale to už je asi nakrásně jedno. Změny, proměny a dotváření Ústavy ČR V této krátké reflexi rigidity naší ústavy (po mém soudu menší, než bychom mohli chtít) profesor Kysela připomíná něco, co je mi velice blízké a plně s tím souzním. Jednou z výtek, kterou lze bez větších problémů vytknout anarchistům je to, že jejich zřízení ve výsledku vede k nepredikovatelné společnosti. Nejdůležitějším rysem práva je schopnost generovat předvídatelné a opakující se výsledky. Proto precedenční charakter judikátů při nejmenším vyšších soudů, proto rigidita zákonů a (bohužel nedokonalá) petrifikace zákonů ústavních. Společnost je schopná se rozumně rozvíjet jen v pomníkách minimální jistoty. Pokud právo přestane plnit funkci predikce, stává se zbytečným, dostává se do krize – připomeňme si covidovou krizi. Právě jako jsem v komentáři u této knihy shledal důležitým připomínat materiální podstatu našeho právního státu, shledávám právě tak důležitým připomínat tento charakter pravidel, jak Jan Kysela činí. Stěžejním bodem článku je patrně výtka směřovaná prezidentovi, který podkopává náš ústavní systém tím, že ony „idiotské“ ústavní zvyklosti, které dotvářejí schopnost ústavní systém predikovat, likviduje a to tempem až dechberoucím. Z této pozice si tu dovolím ještě jednou apelovat: nevolte, prosím Andreje Babiše, jeho prezidenství by nás dovedlo k totální devastaci toho, co je podminováno Milošem Zemanem. Pokud nic jiného, toto je dobrý důvod volit Petra Pavla. Přetahování o složení vlády: české zkušenosti v mezinárodním srovnání Marek Antoš ve své kapitole poměrně pěkně vyjmenovává, za použití metody komparační, některé problémy, které generuje dualismus výkonné moci, při nejmenším tedy, je-li zakotven v takové podobě, v jaké jej máme právě v České republice. Zaobírá se primárně problematikou personálního obsazení. Tedy jak má prezident jmenovat premiéra a pověřit jej sestavením vlády, kdy to má udělat a jak svévolně při tom může postupovat. Antošovou tezí je omezení svévole prezidenta principem právního státu, svobodné soutěže politických stran a primem lidu coby generátoru moci ve státě. Odklání se tak od hloupé teze Koudelky a Pavlička o libovolném postupu prezidenta. Ostatně i z judikatury NSS a ÚS dlouhodobě jasně vyplývá, že svévoli nelze tolerovat u žádného ústavního činitele. Osobně podotýkám, že tím pak méně u funkcionáře z výkonu své funkce neodpovědného. Docent Antoš nadto nabízí alternativu, a to sice v mechanizmu Polska. Ten si tedy ještě budu muset drobet prostudovat. Dále se, spíše okrajově vyjadřuje k tomu, že patrně není vhodné aby prezident nakládal zcela libovolně se jmenováním a odvoláváním ministrů. Že by neměl postupovat zcela libovolně by ostatně prezident po čase ve funkci mohl vědět, ale… Nu ale Hladík by k tomu patrně řekl svoje.