Výběr básní - bohužel bez doslovu ... Ó život, život, čarodějný čas v protikladech se vine jako rýha ta plíživá a putující tíha a k nevýslovným dálkám náhle zas podoben andělu svá křídla zdvíhá čas života, ten tajuplný čas. Smí jedno z mnoha smělých bytí více odvahy vroucí v sobě uhnísti ? Každý z nás v sobě buší na hranice a nepoznatelno tam kořistí... /Z posledních básní/

„Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě pak z kůrů andělských? A kdyby se i stalo, že některý z nich přilnul by mě najednou k srdci: zašel bych jeho silnějším bytím. Vždyť krása není než začátkem hrůzy, jejž ještě snesem, žasneme, jak vlídně pohrdají mocí zničit nás. Vždyť každý z těch andělů je hrozný.“ Pokud bych měl odpovědět na obligátní školní otázku „A co nám tím chtěl básník říci?“ byl bych po dočtení této sbírky ještě víc bezradný než obvykle. Doslov mě sice uklidnil, že je tohle Rilkeho dílo jedno z nejhůř vysvětlitelných vůbec, ale zde nabídnutý interpretační klíč mě stejně nepřesvědčil. Zejména Elegie, které se mi ze dvou částí zamlouvaly mnohem víc, přede mnou jaksi stále kličkovaly – kdykoli jsem měl pocit, že nacházím nějaký smysl, nějakou významovou linku, obvykle mi Rilke hned následným veršem rázně uhnul a můj už-už nalézaný význam zpochybnil. Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem. Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek. „Ať jedenkrát na konci krutého pochopení vyzpívám vlídným andělům radost a slávu. Ať kladívka srdce, jejich údery jasné neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete; ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“