Medvěd a slavík

„Klidně bych šla rovnou do čelistí pekelných, kdyby to byla cesta, kterou jsem si vybrala sama. Radši zítra zemřu v lese z vlastní vůle, než abych žila stovky let tak, jak mi přikážou.“ (str.296) Na tuhle knihu jsem se těšila tak moc, že jsem si v knihovně vypůjčila rovnou první dva díly najednou. Ale nakonec jsem se s tím prvním docela trápila a ještě ve třech čtvrtinách knihy jsem byla rozhodnutá, že druhý díl vrátím nepřečtený (a to nemluvím o tom, že kolem strany sto jsem chtěla čtení vzdát úplně). Autorčin styl psaní se mi hůře četl, bylo to na mě moc náboženské (hlavně kapitoly kde vystupoval kněz Konstantin mě nebavily), popisné a z počátku se děj odehrával v pomalejším tempu. Ale líbila se mi nespoutanost a odvaha hlavní hrdinky Vasilisy Petrovny, prostředí Rusy, vykreslení třeskuté zimy a všemožných druhů čjortů/démonů. Některé scény s démony byly popsány skoro až hororově. Závěr knihy mě trochu zviklal k přečtení druhého dílu, od doby, kdy Vasja opustila vesnici a setkala se s Mrazíkem mě to začalo víc bavit a probudilo to moji zvědavost jak se příběh bude vyvíjet dál. Z vedlejších postav jsem si oblíbila chůvu Duňu, Vasjina bratra Aljošu, otce Pjotra Vladimiroviče i nevlastní sestru Irinu. Líbil se mi Mrazíkův dům, jeho bílá klisna i Slavík. O Mrazíkovi bych chtěla vědět víc, líbily se mi i jeho rozhovory s Vasjou. „Nic se nemění, Vasjo. Věci jsou, nebo nejsou. Kouzlo znamená zapomenout, že něco někdy bylo něčím jiným, než sis přála.“ „Pořád to nechápu.“ „To neznamená, že se to nemůžeš naučit.“ (str.293) Oceňuji slovníček pojmů na konci knihy. Asi si dám chvíli pauzu a druhému dílu ještě šanci dám. „Spánek je bratranec smrti, Vasjo,“ zamumlal jí do vlasů. „A oba patří mě.“ (str.300)

"Když jsem ještě chodil svobodně mezi lidmi, živí na mě křičeli. Chytali mě za ruce a mého koně za hřívu. Matky mě prosily, abych si vzal i je, když jsem si bral jejich děti." I tohle byla kniha, u které jsem se velmi dlouho odhodlával vzít ji do rukou a pustit se do čtení. Napůl pohádka, napůl fantasy. Nečetla se snadno, jako by z většiny stránek sálal chlad a nevyřčený smutek. Jako když něco starého a známého odchází, aby mohlo přijít něco nového. Radosti a štěstí bylo v knize pomálu jako sněženek v zimě. Prastaré náboženství, bůžkové, domácí duchové, pomocníčci a stvoření živlů slábnou vlivem rozšiřování víry v jediného Boha. Medvěd a Slavík je tesknivý příběh plný žalu, kruté zimy a nesmírného hladu. Nese v sobě mnoho ztrát a zklamání a pocitů bezmoci. Přemýšlím, jestli jsem někdy vůbec četl něco tak truchlivého. A přesto jsem za knihu rád, je jiná, je zvláštní a dojemná.