Třetí díl postrádá svižnost předchozích.Utápí se v odbočkách, vzpomínkách i mlhavých snech a blouzněnich v horečkách. Rozsah mi nedovolil rychle postupovat, při množství postav jsem si musela pomalu dělat výpisky. Bylo v podstatě jedno kde to příště otevřu a začnu číst, ztracená jsem byla pořád stejně. Autorce však nemůžu upřít, že napsala hotové veledílo. Nenásilně jsem se dennodenně nořila do 16.století. Nebylo jediného detailů, kdy bych pochybovala,jestli tam patří.

Úchvatné, skvělé, velkolepé! Ačkoli si celou četbu kladu otázku, jak moc autorka uplatňuje spisovatelskou licenci a jak moc se drží pramenů, má můj obdiv. Nikdy by mě nenapadlo, že román o člověku, který tvořil vrcholnou anglickou politiku může být tak zajímavý a čtivý. Člověk očekává, že to bude nuda, ale Mantelová dovede i politická handrkování podat s jiskrou a přitom tak lidsky (se vší září i bídou toho slova). A stejně jako v předchozích dílech umí zdařile dávkovat nečekaná překvapení (například vražda kluka úhoříka, podaná v mlhách horečky, takže stále trochu tápete, jetsli k ní skutečně došlo), zajímavá odhalení, vhledy do nitra hlavního hrdiny. Ve chvíli, kdy si říkáte, že už jste uvěřili tomu, že mu srdce opravdu ztvrdlo na kámen, zjistíte, že pláče pro mrtvou královnu Janou, že se ho do nejhlubších zákoutí srdce dotýká obvinění ze zrady jeho někdejšího (a přece stále tak "živého", ač mlčícího) pána z úst Wolseyovy dcery Dorothey. Čím víc stoupá na vrchol, tím víc se skrytě, jakoby mimochodem, děsí toho, z jaké výšky bude padat. A ve chvíli, kdy si uvědomí, že nejde na zasedání, ale do Toweru, vzpomene si na otce a napadne ho, že kdyby tam teď Walter byl, neměl by se čeho bát. Je to jen iluze, ale tak autentická, že máte dojem, jako by Mantelové opravdu bylo dovoleno nahlížet do Cromwellova nejhlubšího nitra.