Za temnotou

Nejde ani o to, zda té knize věříte, či nikoli. Pokud to první-můžete se z ní vynořit jako pološílený jedinec. Mrtví mají přeci příšerný osud a pokud to čeká právě vás, není to příjemná budoucnost. Pokud to druhé, tak si řeknete-nic moc. A ono to tak skutečně je. Moc nerozumím nějakým nominacím na knihy roku a různé ceny, které autorkou tímto románem získala. Netvrdím, že v knize nenajdete zajímavé části, nebo dobré dialogy, ale to je na můj vkus příliš málo. Hodnotu by tato kniha měla jedině tehdy, pokud by skutečně popisovala život po smrti. A pokud to tak skutečně je, tak jak se říká: NO, POTEŠ PÁNBŮ...

Hilary Mantelová umí vytvářet fantastické postavy, ale se zápletkou to má trochu na štíru. Což v případně románu Za temnotou znamená, že přes tři sta stran sledujeme vývoj přátelství dvou žen, z nichž jedna s duchy mluví a ta druhá by chtěla. Alison je éterickou osobností, Colette organizačním typem. I přes svou rozdílnost se dají dohromady jako tým a z věštění si udělají regulérní živnost. Z toho následně vyplývají asi nejzajímavější a nejvtipnější scény celého vyprávění, které jediné poměrně nudný vývoj událostí oživují. Svět duchů je možná tajuplný, ale hloupost lidí trvale předvídatelná. A mrtví se sice nevracejí, občas si ovšem velmi rádi povídají. Ne že by ale měli vždycky co sdělit. Nedokážu tak příběhu upřít několik poutavých momentů, naneštěstí však převládá bezdějovost. Většinu textu tvoří dialogy, ať už s živými, nebo mrtvými, a děj samotný by se málem vešel do dětské hrsti. A ten nevšední náhled do zákulisí již polozapomenutého řemesla orákul to bohužel nijak nezachraňuje.